IV.ÚS 3062/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3062/23 ze dne 28. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2023 č. j. 6 Tdo 491/2023-1700 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2023 č. j. 44 To 359/2022-1636, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2022 sp. zn. 67 T 137/2019 uznal stěžovatelku vinnou pokračujícím zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, poškozené dvě pojišťovny odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zločinu se stěžovatelka dopustila tím, že (ve stručnosti vymezeno) na pokyn pravomocně odsouzeného Z. Č. (dále jen "odsouzený") si zřídila bankovní účet za účelem příjmu výnosů z páchaných pojistných podvodů, přičemž [ačkoli věděla, že jde o podvodně vylákané pojistné plnění z tzv. povinného ručení (na základě fingované dopravní nehody)] z tohoto účtu vybrala částku ve výši 493 038 Kč z částky 498 038 Kč vyplacené pojišťovnou a předala ji odsouzenému. Tato pojišťovna také vyplatila na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na stejný účet rovněž částku ve výši 38 164 Kč za údajné zapůjčení náhradního vozidla po dobu opravy vozidla, které bylo poškozeno při fingované havárii, z konkretizované autopůjčovny, k němuž ve skutečnosti nedošlo. Stěžovatelka z účtu vybrala částku ve výši 37 900 Kč a předala ji odsouzenému. Uvedeným jednáním (stěžovatelky a ostatních odsouzených) byla způsobena pojišťovně škoda v celkové výši 536 202 Kč. Dále stěžovatelka na pokyn odsouzeného poté, co druhá pojišťovna vyplatila na neoprávněně vylákaném pojistném plnění z tzv. povinného ručení (na základě další fingované dopravní nehody jiného vozidla) na účet stěžovatelky částku ve výši 369 398 Kč, ačkoli věděla, že tyto částky byly získány podvodně vylákaným pojistným plněním, neboť si právě za tímto účelem na pokyn odsouzeného předmětný účet zřídila a číslo bankovního účtu mu předala, vybrala z tohoto účtu částku ve výši 364 330 Kč a předala ji odsouzenému, který - ačkoli věděl, že tato částka byla získána podvodným jednáním - s ní naložil dosud nezjištěným způsobem. Dále tato pojišťovna vyplatila na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na stejný účet stěžovatelky částku ve výši 60 319 Kč za zapůjčení náhradního vozidla po dobu opravy vozidla poškozeného při fingované havárii, k němuž ve skutečnosti nedošlo, stěžovatelka - ačkoli také věděla, že tato částka byla získána podvodným jednáním - z tohoto účtu vybrala částku ve výši 58 300 Kč a předala ji odsouzenému, který s ní naložil dosud nezjištěným způsobem. Tímto jednáním (stěžovatelky a ostatních odsouzených) byla způsobena druhé pojišťovně škoda v celkové výši 429 717 Kč. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání směřující do výroků o vině a trestu, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že trestní stíhání proti ní vedené bylo nepřípustné z důvodu promlčení [§ 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Obecné soudy se námitkou promlčení trestního stíhání zabývaly, nicméně vycházely z odlišné právní kvalifikace, než která přichází v úvahu. U stěžovatelky nebylo prokázáno spáchání úmyslného trestného činu a v úvahu by připadalo nanejvýše podílnictví z nedbalosti. V daném případě je pro stěžovatelku příznivější použití právní úpravy podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném v době spáchání trestného činu. U trestného činu podílnictví z nedbalosti podle § 252 trestního zákoníku, a to i při použití nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty podle § 252 odst. 4 trestního zákoníku, by promlčecí doba činila 5 let, nikoliv 10 let. Nebylo-li by u tohoto trestného činu prokázáno spáchání kvalifikované skutkové podstaty podle § 252 odst. 3 a 4 trestního zákoníku, byla by promlčecí doba tříletá. Podle stěžovatelky nelze mít za prokázanou subjektivní stránku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 252 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, jde-li o získání značného prospěchu pro sebe nebo pro jiného takovým činem, ani podle § 252 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, tedy spáchání trestného činu ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu. Nebylo prokázáno, že stěžovatelka podle § 6 písm. b) trestního zákoníku měla a mohla vědět, že svým jednáním pro jiného získala značný prospěch (když pro sebe jej rozhodně nezískala), nebo že došlo k nějakému zvlášť závažnému zločinu, ze kterého finanční prostředky pocházely, a to i v případě, kdy by bylo vzato za prokázané, že měla a mohla vědět, že finanční prostředky pochází z trestné činnosti. Nebyla-li by prokázána kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podílnictví z nedbalosti, činila by promlčecí doba tři roky podle § 61 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku a trestný čin by byl promlčen v každém případě. Jestliže by byla dovozena kvalifikace jednání jako trestného činu podílnictví z nedbalosti, mělo by být skutečně přihlédnuto ke zrušení prvního usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky ze dne 20. 2. 2014, jak stěžovatelka opakovaně namítá, kdy promlčecí doba nemůže být desetiletá, ale maximálně pětiletá. První usnesení o zahájení jejího trestního stíhání nebylo zrušeno z důvodu pouze formálních vad, nýbrž pro nedostatek důkazního materiálu, stěžovatelka byla dokonce předvolána jako svědek a nic nenasvědčovalo tomu, že by ji policejní orgán zamýšlel znovu obvinit. V době vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly k tomuto dány dostatečné důvody. 6. Dále stěžovatelka dovozuje, že skutková zjištění obecných soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Má za to, že nebyly provedeny žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že věděla o zinscenovaných dopravních nehodách a o tom, že finanční prostředky pochází z této trestné činnosti. Z okolností, za jakých poskytla svůj účet odsouzenému, ani z jejího jednání nelze bez dalšího dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví. Skutečnost, že někdo vyřizuje pro někoho nějakou záležitost svým jménem, avšak na cizí účet, nemusí nutně znamenat vědomost či srozumění s tím, že věc či finanční prostředky pochází z trestného činu. Stěžovatelka si založila účet a finanční prostředky z tohoto účtu předala odsouzenému. Z toho nelze dovozovat naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví. Ani z odměny, kterou obdržela, ani z toho, v jakém vozidle jezdil odsouzený, ani z toho, že podepsala úvěrovou smlouvu na vozidlo Volkswagen Passat a další dokumenty k vozidlu, nelze naplnění subjektivní stránky trestného činu dokázat. Nehoda vozidla, která z dokumentace vyplývá, se stát mohla a nelze z toho dovozovat vědomí stěžovatelky o zinscenované dopravní nehodě. Na veškeré uvedené skutečnosti a neprokázání vědomí stěžovatelky o zinscenovaných dopravních nehodách poukázal ve svém zrušujícím usnesení také Nejvyšší soud (usnesení ze dne 16. 2. 2022 sp. zn. 8 Tdo 585/2021), který mimo jiné konstatoval, že pokud stěžovatelka de facto propůjčila svou totožnost pro účely úvěrování vozidla Volkswagen Passat, nemá tato událost jakoukoli věcnou či dějovou vazbu na projednávanou trestnou činnost stěžovatelky a ani ve zbývajícím rozsahu dokazování se neklade stěžovatelce za vinu, že by snad byla detailněji informována o zneužití vozidla pro podvodnou trestnou činnost. Nebylo nade vši pochybnost postaveno najisto, že věděl