IV.ÚS 3065/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3065/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pornera, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2020 č. j. 6 As 270/2019-38 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 43 A 47/2019-50, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Mnichovice, sídlem Masarykovo náměstí 83, Mnichovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území B. (dále jen "předmětný pozemek"), na němž dřívější územní plán vedlejšího účastníka (dále jen "město M.") připouštěl výstavbu. Stěžovatel podle svého tvrzení hodlal realizovat prodej pozemku jako stavebního a za tímto účelem činil patřičné kroky - uzavřel smlouvu o zprostředkování prodeje, podal inzerát, získal povolení ke kácení dřevin a územně plánovací informaci. Zastupitelstvo města M. usnesením ze dne 24. 9. 2018 č. 18-07-003 schválilo opatření obecné povahy - územní plán města M. č. j. 34215/2010-MURI/OUPRR/1177 (dále jen "územní plán"), kterým byla vymezena na předmětném pozemku stěžovatele plocha krajinné zeleně. 3. Stěžovatel v návrhu podanému ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") uvedl, že vydaným územním plánem byl zkrácen na svých právech, neboť došlo ke změně druhu jeho pozemku z pozemku určeného k zastavění na plochu krajinné zeleně. V důsledku změny druhu pozemku ztratil pozemek stěžovatele prakticky hodnotu a jeho obchodní záměr prodat předmětný pozemek jako pozemek stavební tím byl zmařen, pročež se domáhal zrušení územního plánu, in eventum pouze jeho části vymezující v hlavním výkresu, výkresu krajiny a koordinačním výkresu na předmětném pozemku plochu krajinné zeleně. Návrh stěžovatele na zrušení uvedeného územního plánu krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelův věcný neúspěch v řízení před krajským soudem se odvíjí od skutečnosti, že zůstal v procesu přijímání územního plánu pasivní a nepodal proti jeho návrhu žádné námitky ani připomínky podle § 172 odst. 4 a 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve spojení s § 52 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Zdůraznil, že přiměřenost omezení individuálních práv nelze považovat za otázku, již by musel vedlejší účastník při schvalování územního plánu u každého jednotlivého pozemku podrobně zkoumat a vypořádávat z úřední povinnosti i bez námitky. Nalezení vyváženého kompromisu všech soukromých a veřejných zájmů v území je i tak dosti náročný úkol, a byl-li by vedlejší účastník navíc nucen presumovat nesouhlas všech nositelů věcných práv se všemi řešeními, jež se jich mohou jakkoli dotknout, a musel by jejich (nikdy nevznesené) výhrady v odůvodnění územního plánu preventivně vyvracet, proces jeho tvorby by se neúměrně prodloužil, či dokonce kolaboval. Tím spíše je vyloučeno, aby přiměřenost omezení individuálních práv posuzoval správní soud při přezkumu územního plánu v první linii, v důsledku dosavadní pasivity stěžovatele, nadto s účastenstvím omezeným již jen na individuálního navrhovatele a odpůrce (tj. stěžovatele a vedlejšího účastníka). Důvody své pasivity stěžovatel podle Nejvyššího správního soudu v řízení před soudy nijak uspokojivě nevysvětlil. Uvedl pouze, že tento proces byl chaotický a nepřehledný, což však bylo přesvědčivě a podrobně vyvráceno krajským soudem v bodech 14 a 15 napadeného rozsudku. V bodě 22 k tomu krajský soud upozornil, že požadavek na revidování ploch okolo K. (podmáčené pozemky nevhodné pro zástavbu, vhodné pro vodní a retenční plochy), kam patří stěžovatelův pozemek, byl obsažen již v návrhu zadání napadeného územního plánu, nebyl tedy nikterak překvapivý. Stěžovatel jednoduše opomněl ke své škodě proceduru přijímání územního plánu sledovat, ačkoliv mu v tom žádné objektivní důvody nebránily. Naprostá většina jeho výhrad proti výslednému řešení přitom brojí proti nepřiměřenému zásahu do jeho vlastnického práva. Míří tedy právě do otázky proporcionality. Krajský soud tak byl oprávněn jeho návrh zamítnout, aniž by se většinou návrhových bodů podrobněji zabýval. Námitka, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, jelikož se nedostatečně věnuje proporcionalitě územního plánu, je tudíž lichá. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodal, že pokud by si chtěl stěžovatel do budoucna spolehlivě zajistit možnost zástavby svého pozemku, musel by získat ještě před schválením nového územního plánu pravomocné územní rozhodnutí na umístění konkrétní stavby. V takovém případě by se jej změna využití pozemku v územním plánu nedotkla a mohl by na něm v souladu s územním rozhodnutím stavbu realizovat. I v tomto směru však zřejmě stěžovatel zůstal pasivní a žádný takový krok neučinil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména poukazuje na skutečnost, že správní soudy odňaly stěžovateli možnost hájit jeho práva, neboť územní plán nepřiměřeně zasáhl do jeho práv nabytých v dobré víře. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem správních soudů, že by neúčast stěžovatele v námitkovém řízení při přijímání územního plánu měla zatěžovat nemožnost celkového přezkumu územního plánu. Obecné soudy by naopak měly chránit práva nabytá v dobré víře a zamezit zásahům do základních práv a svobod fyzických osob, která jsou zjevně nepřiměřená a neodůvodněná. Stěžovatel též poukazuje na skutečnost, že krajský soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl některé navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností jako inzerát, smlouvu o zprostředkování prodeje, žádost o povolení kácení dřevin, územně plánovací informaci, fotografie předmětného pozemku a jeho okolí či výřezy hlukových map. 6. Stěžovatel je stále přesvědčen, že nepodání námitek v procesním postupu přijímání územního plánu nemůže mít vliv na náležité zdůvodnění změny druhu pozemku, dotýká-li se změna v území přímo takového pozemku. Toto je jeho případ, ve kterém se obecné soudy nedostatečně zabývaly algoritmem soudního přezkumu opatření obecné povahy. Vlastnické právo stěžovatele bylo postupem vedlejšího účastníka významně zkráceno, když prakticky přes noc byl obchodní záměr stěžovatele zmařen, protože nemohl důvodně očekávat takovýto obrat ve správní praxi vedlejšího účastníka a stavu území. Napadený územní plán je proto nutno posuzovat jako rozporný se zákonem, jelikož v řízení o jeho přijetí byla porušena zásada legitimního očekávání. Stěžovatel uzavírá, že při soudní kontrole procesu tvorby územního plánu správní soud zkoumá, zda jsou dány podmínky k zásahu územního plánu do vlastnických práv určité osoby, tedy zda dotyčný zásah do vlastnického práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle. Shledá-li soud, že některá z uvedených kumulativních podmínek není splněna, je to zásadně důvodem pro zrušení územního plánu v té části, jež s dotyčným zásahem souvisí, umožňuje-li takto omezený zásah soudu do územního plánu charakter tohoto plánu, jakož i povaha nepřípustného zásahu. K tomu však nedošlo. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kt