IV.ÚS 3067/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3067/18 ze dne 9. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace AUTO POKORNÝ, s. r. o., sídlem Okružní 872/25a, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 6 Afs 112/2018-29, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2018 č. j. 31 Af 49/2016-66, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. května 2016 č. j. 19999/16/5300-21441-702127, dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 9. prosince 2015 č. j. 4192507/15/3003-52523-705200 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 9. prosince 2015 č. j. 4192550/15/3003-52523-705200, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených daňových a správních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále podle stěžovatelky došlo k zásahu do jejích práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") zahájil dne 26. 2. 2013 daňovou kontrolu stěžovatelky na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období únor až červen a prosinec 2010 (daňová kontrola byla zahájena též na daň z příjmů a silniční dani za zdaňovací období 2010). Daňová kontrola byla zaměřena na přijatá a uskutečněná zdanitelná plnění. 3. Dodatečným platebním výměrem ze dne 9. 12. 2015 č. j. 4192507/15/3003-52523-705200 doměřil správce daně stěžovatelce DPH za zdaňovací období únor 2010 ve výši 40 000 Kč a zároveň jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 8 000 Kč. Stejnou daň i penále správce daně stěžovatelce stanovil i za zdaňovací období březen 2010 (dodatečný platební výměr ze dne 9. 12. 2015 č. j. 4192550/15/3003-52523-705200). Správce daně shledal, že stěžovatelka neprokázala skutečné provedení služeb, které jí fakturovala obchodní korporace "Studio F H Design spol. s r.o." - reklamu na billboardech, a nemohla si proto z těchto plnění nárokovat odpočet DPH. Fotodokumentace předložená stěžovatelkou je nekvalitní, nelze z ní identifikovat umístění jednotlivých billboardů a není ani zřejmé, zda jde o původní (reálné) fotografie. Faktické provedení reklamy na billboardech nepotvrdil ani jeden z vyslechnutých svědků. Tvrzení Ing. Libora Houdka při druhém výslechu, že fakticky přebíral většinu vyrobené reklamy, správce daně označil za účelovou úpravu původní výpovědi, při níž svědek uvedl, že prováděl pouze namátkovou kontrolu. Správce daně považuje za nestandardní, aby si svědek rok po první výpovědi vzpomněl, co svým předešlým vyjádřením měl ve skutečnosti na mysli. Další pochybnosti správce daně vyvolala skutečnost, že cena za reklamu byla stanovena bez ohledu na její parametry (velikost plochy, umístění), a rovněž absence přesného určení místa, kde měly být billboardy umístěny, ve smlouvě, o němž navíc nic nevěděla ani stěžovatelka, ani její dodavatel (či subdodavatelé). Stěžovatelkou dodatečně sdělené GPS souřadnice správce daně nepovažuje za důkaz prokazující faktické uskutečnění zdanitelných plnění. 4. K odvoláním stěžovatelky byla rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 5. 2016 č. j. 19999/16/5300-21441-702127 potvrzena rozhodnutí správce daně ze dne 9. 12. 2015 č. j. 4192507/15/3003-52523-705200 a č. j. 4192550/15/3003-52523-705200. 5. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 2. 2018 č. j. 31 Af 49/2016-66 zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím daňových orgánů (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 6. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2018 č. j. 6 Afs 112/2018-29 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti výše rubrikovanému rozsudku krajského soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Nejvyšší správní soud uzavřel, že správce daně při zahájení daňové kontroly neporušil zákon a postup správce daně, když ukončil daňovou kontrolou před prošetřením způsobu vyřízení stížnosti stěžovatelky, pak nepředstavuje natolik závažné pochybení, aby pro ně bylo možné konstatovat nezákonnost napadených daňových rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že v projednávaném případě nebylo sporné, že stěžovatelka splnila svou povinnost předložit daňové doklady (srov. § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Správce daně nicméně identifikoval okolnosti, které věrohodnost a průkaznost těchto dokladů vyvrátily [§ 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád")], stěžovatelku tedy stále tížilo důkazní břemeno co do prokázání nároku na odpočet DPH dalšími důkazními prostředky. Za situace, kdy stěžovatelka důkazní břemeno neunesla, nelze přenášet její povinnost prokázat faktické uskutečnění zdanitelného plnění na správce daně a následně dovozovat nedostatečně zjištěný skutkový stav (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006 č. j. 5 Afs 40/2005-72). Povinností správce daně nebylo ani prokázat, že ke zdanitelnému plnění nedošlo. Stačilo, že relevantně zpochybnil skutečnosti vyplývající ze stěžovatelkou předložených dokladů. Když stěžovatelka pochybnosti správce daně nevyvrátila, skutkový stav rozhodný pro stanovení daňové povinnosti jde k její tíži. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka zejména namítá neústavnost postupu orgánů veřejné moci, kdy nejprve správce daně chybně rozhodl o neunesení důkazního břemene stěžovatelky při prokázání skutečností vedoucích k prokázání nároku na odpočet DPH, přičemž tento postup správce daně byl dále chybně aprobován jak Odvolacím finančním ředitelstvím, tak také krajským soudem a Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelka konstatuje, že sám Nejvyšší správní soud ve své judikatuře klade důraz na to, aby správce daně jednoznačně prokázal své pochybnosti o předložených dokladech a v konkrétní situaci je hodnotil a odůvodnil, jakož i sám předložil důkaz o jejich nedůvěryhodnosti. Nemůže být přijatelný závěr, že správci daně postačí, aby měl pochybnosti bez dalšího, a požadoval po daňovém subjektu, aby předkládal další důkazy. Stěžovatelka považuje za absurdní, aby si proaktivně fotila každý svůj plakát a billboard, nebo aby z rádia nahrávala své reklamy, za tím účelem, aby v případě, že po ní bude správce daně za několik let chtít důkaz, mohla tento předložit. Naopak považuje za důležité zdůraznit, že správci daně v tomto konkrétním případě předložila množství dokumentů a navrhla množství dalších důkazů, které prokazují její tvrzení. Byť si je stěžovatelka vědoma nerovného postavení mezi ní a správcem daně, provedený výklad daňového řádu tak, jak byl učiněn ve věci napadené touto stížností, není v demokratické společnosti přijatelný a správce daně nedůvodně zvýhodňuje, navíc navzdory tomu, že zákonodárce sám stanovil důkazní břemeno jinak. V další části ústavní stížnosti napadá stěžovatelka tu část rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která se vypořádává s námitkou o nezákonnosti zahájení daňové kontroly správcem daně. Stěžovatelka poukazovala na nezákonnost tohoto postupu v řízení před správními soudy a v nezákonném zahájení daňové kontroly spatřuje stěžovatelka zásah do jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem, což dále rozvádí. Stěžovatelka též rozporuje postup správce daně, který ukončil daňovou kontrolu před prošetřením způsobu vyřízení její stížnosti. Tento postup je dle stěžovatelky v rozporu s platnými předpisy, a je tak zásahem do práv stěžovatelky chráněných ústavním pořádkem, což dále zdůvodňuje. Stěžovatelka konečně v postupu správce daně a dalších orgánů veřejné moci spatřuje zásah do jejího práva vlastnického, což má přesah i do jejího práva na podnikání. Stěžovatelka získává všechen majetek skrze podnikatelskou činnost. V rámci své činnosti postupuje v souladu se zákony a právními předpisy. Je to naopak daňová správa, která se vůči ní dopustila jednání,