IV.ÚS 307/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 307/09 ze dne 11. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti D. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1451/2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008 čj. 4 To 55/2008-534 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 1. 2008 čj. 2 T 122/2007-469, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků okresního a krajského soudu, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 6. 2. 2009 se D. V. (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 122/2007. Stěžovatel dále navrhl odložit vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 1. 2008 čj. 2 T 122/2007-469 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008 čj. 4 To 55/2008-534. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 28. 1. 2008 Okresní soud v Opavě (dále jen "nalézací soud") obviněného uznal pro skutky v rozsudku popsané vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a osmi měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému dále uložil povinnost zaplatit náhradu škody ve stanovené výši poškozeným H. T., F. T., Ing. K. K. a Ing. J. Č. Dne 28. 5. 2008 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu ze dne 28. 1. 2008 zrušil ve výroku o náhradě škody stran poškozených H. T., F. T. a Ing. K. K.; o náhradě škody nově rozhodl a se zbytky svých nároků poškozené odkázal na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o vině, trestu a náhradě škody stran poškozeného Ing. J. Č., zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dne 20. 11. 2008 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného odmítl. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Je přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že se trestného činu podvodu dopustil, neboť nebyla soudy učiněna taková skutková zjištění, která by odůvodňovala závěr o jeho úmyslném jednání; obecné soudy se dostatečně, resp. vůbec, nevypořádaly s námitkami obhajoby. Mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, byl extrémní rozpor. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatečná odůvodnění. V konečném důsledku byla porušena zásada in dubio pro reo. Stěžovatel poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu k dokazování v řízení před obecnými soudy a uvedl, že v zásadě nerozporuje průběh skutkového děje uvedený ve skutkově větě napadeného rozsudku, avšak rozhodně odmítá, že jeho jednání bylo vedeno snahou, resp. úmyslem, uvést kteréhokoliv z poškozených v omyl, způsobit jim škodu a na jejich úkor se obohatit. Stěžovatel byl přesvědčen, že nalézací i odvolací soud zásadně pochybily při hodnocení pravosti darovacích smluv. Jejich závěr, že se jednalo o smlouvy padělané, neměl oporu v provedeném dokazování. K odstranění pochybností ohledně pravosti podpisů poškozených na těchto smlouvách i přes veškeré návrhy stěžovatele soud nenechal vyhotovit znalecký posudek. Poukázal na rozhodnutí I. ÚS 733/01 zabývající se tzv. opomenutými důkazy. Nesouhlasil ani s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, dle něhož bylo v jeho zájmu, aby prokázal nabytí finančních prostředků hodnocením věrohodnosti výpovědí poškozených, a poukázal na princip presumpce neviny. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že přes skutečnosti tvrzené v odvolání neshledal v postupu nalézacího soudu procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci a porušení práva obviněného na obhajobu. Závěrem stěžovatel vyslovil přesvědčení, že žádnými skutkovými zjištěními nebyl prokázán jeho přímý úmysl spáchat trestnou činnost a že obecné soudy porušily princip in dubio pro reo, zmíněný mj. v nálezu IV. ÚS 438/2000. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu stěžovatel odůvodnil tvrzením, že by to nebylo v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a nezpůsobilo újmu jiným osobám. IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces neprovedením všech stěžovatelem navrhovaných důkazů a že vadným posouzením provedených důkazů dospěly k nesprávným právním závěrům. 1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z hlediska neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů: Stěžovatel obecným soudům vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z odvětví písmoznalectví k odstranění pochybností ohledně pravosti podpisů poškozených na darovacích smlouvách. Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy. V projednávaném případě nalézací soud (na str. 14 rozsudku) své odmítnutí provést stěžovatelem navrhovaný důkaz grafologickým znaleckým posudkem pravosti podpisů "dlužníků" odmítl s odůvodněním, že jde o důkaz nadbytečný a z hlediska dalšího řízení neekonomický. Odvolací soud se s námitkou stěžovatele o neprovedení důkazu ohledně pravosti podpisů na darovacích smlouvách znaleckým posudkem podrobně a dostatečně vypořádal na str. 3 svého rozhodnutí. Ústavní soud je tudíž toho názoru, že napadená rozhodnutí nezakládají pochybnosti o spravedlivosti řízení před nalézacím soudem při dokazování. Nalézací i odvolací soud, dovodivše, že tyto důkazy nebyly pro předmět sporu relevantní, náležitě vysvětlily důvody, které je vedly k neprovedení důkazů navržených stěžovatelem. Tvrzení stěžovatele o porušení zásad spravedlivého procesu vadným dokazováním je proto z uvedených důvodů zjevně neopodstatněné. Neprovedením stěžovatelem navrhovaných důkazů obecné soudy neporušily zásadu rovnosti zbraní mezi stranami řízení vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzení věci: Stěžovatel tvrdil, že v řízení nebylo prokázáno, že se trestného činu podvodu dopustil, neboť nebyla učiněna taková skutková zjištění, která by odůvodňovala závěr o jeho úmyslném jednání; obecné soudy se prý dostatečně, resp. vůbec, nevypořádaly s námitkami obhajoby; mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé byl navíc extrémní rozpor. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou či Úmluvou, případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Ú