IV.ÚS 3070/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3070/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Ladislavou Chládkovou, advokátkou, sídlem Dobrovského 1179, Roudnice nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020 č. j. 8 Tdo 586/2020-143, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2019 č. j. 4 To 327/2019-115 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. května 2019 č. j. 5 T 42/2019-91, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil tím (stručně vyjádřeno), že dne 14. 7. 2018 v době kolem 13.00 hodin v obci Ž., v blízkosti cyklostezky u řeky L., porušil povinnost počínat si tak, aby nedošlo ke škodám na zdraví ve smyslu § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, řádně nezabezpečil svého psa plemene vlčák, kterého venčil bez vodítka a košíku a který napadl psa plemene retriever, jemuž se zakousl do pravého boku, jeho majitel J. P. se snažil chránit svého psa a odehnat vlčáka, přičemž ho vlčák kousl do pravé ruky a způsobil mu poranění svalu a šlachy v oblasti malíku pravé ruky, v důsledku kterého musel být ošetřen a následně i operován. Za to byl odsouzen podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla současně stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. škodu ve výši 1 728 Kč. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí se ztotožnil se závěry okresního soudu, přičemž k odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že výpověď obviněného je sice konzistentní, ale není podpořena žádným dalším důkazem, je vnitřně nelogická a rozporuplná, a proto ji krajský soud hodnotí jako nevěrohodnou, přičemž tato nevěrohodnost vyplývá i z jeho chování po incidentu, kdy šel za svým veterinářem a nechal svého psa vyšetřit kvůli vzteklině, což je prokázáno mimo jiné i ze zprávy jeho veterináře. Obhajoba stěžovatele je vyvrácena zejména svědeckými výpověďmi poškozeného, jeho dcery, veterináře MVDr. Josefa Šitance, starosty obce Ž. M. K. a listinnými důkazy, podle nichž se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku okresního soudu. Zranění poškozeného i jeho psa nemohly být způsobeny jiným mechanizmem než právě pokousáním, jak to vyplývá z lékařských zpráv, a to i v souvislosti s komplikacemi při jeho dalším léčení. V podrobnostech krajský soud odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel uplatnil námitky do skutkového stavu věci spočívající zejména v neprovedení jím navržených důkazů, ze kterých konkrétně zmínil znalecký posudek z oboru zdravotnictví k mechanizmu vzniku zranění poškozeného a k příčinné souvislosti zranění s pokousání psem. Teprve z takto tvrzených nedostatků až sekundárně dovozoval údajné nesprávné právní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle Nejvyššího soudu však skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b trestního řádu. Přesto se však Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak i v tomto případě neshledal jakékoliv pochybení. Zásah do skutkových zjištění v řízení o dovolání lze připustit jen při extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, jakož i právními závěry soudu, což však v posuzovaném případě nebylo shledáno, neboť z rozhodnutí okresního soudu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními. Okresní soud rovněž řádně odůvodnil, proč zamítl jako nadbytečné návrhy stěžovatele na doplnění dokazování o znalecké posudky z oborů písmoznalectví a zdravotnictví. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu trestního řízení nebylo najisto prokázáno, že právě jeho pes pokousal jak psa poškozeného, tak samotného poškozeného J. P. Okresnímu soudu vytýká, že vycházel pouze z tvrzení poškozeného a jím navržených svědků, ačkoli tito v průběhu trestního řízení své výpovědi měnili a bylo zřejmé, že byli navzájem domluveni, a že nezohlednil jeho výpovědi a tvrzení, přestože vypovídal od počátku trestního řízení stále stejně. Poukazuje na to, že s poškozeným J. P. oba venčili své psy u řeky L. na tzv. "tarasu", kde je podle vyhlášky obce možné venčit psy volně, a že nikdy nepodepsal formulář předložený mu veterinářem. Podle stěžovatele J. P. neuvedl pravdu, když tvrdil, že měl svého psa na vodítku. Předestírá svou vlastní verzi průběhu skutkového děje, podle níž poškozený svého psa na vodítku neměl, a naopak on svého psa na tzv. elektrickém vodítku měl. Průběh předmětné události, jak jej líčí poškozený, označil stěžovatel za nepravděpodobný s tím, že v řízení nebylo bez pochybností prokázáno, kterým psem byl poškozený pokousán, neboť ho mohl pokousat i jeho vlastní pes. Zpochybňuje rovněž skutková zjištění týkající se zranění poškozeného a má za to, že jeho zranění ani operaci nelze spojovat s údajným pokousáním psem daného dne. Zdůrazňuje, že opakovaně navrhoval vypracování znaleckého posudku k posouzení mechanismu zranění poškozeného, a nesouhlasí s tím, že okresní soud tento návrh zamítl z důvodu neúčelnosti a nehospodárnosti. Je přesvědčen, že ve věci byl nesprávně zjištěn skutkový stav a soudy řádně neodůvodnily, proč uvěřily tvrzení poškozeného a proč nepřistoupily na jeho návrhy na doplnění dokazování. Podle něho je zřejmé, že v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů a že jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem a bez důvodných pochybností. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z