IV.ÚS 3072/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3072/22 ze dne 24. 4. 2024 N 78/123 SbNU 352 Problematika totožnosti skutku a poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudců Zdeňka Kühna a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelek E. K. a nezletilých A. a M. K., zastoupených opatrovnicí pro správu jmění I. K., všech zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2022 č. j. 30 Cdo 1045/2022-606, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2021 č. j. 21 Co 198/2018-559 v rozsahu potvrzení výroku VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2017 č. j. 20 C 146/2016-422 a výroku VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2017 č. j. 20 C 146/2016-422, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2022 č. j. 30 Cdo 1045/2022-606 a výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2021 č. j. 21 Co 198/2018-559 v rozsahu potvrzení výroku VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2017 č. j. 20 C 146/2016-422 bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2022 č. j. 30 Cdo 1045/2022-606 a výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2021 č. j. 21 Co 198/2018--559 v rozsahu potvrzení výroku VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2017 č. j. 20 C 146/2016-422 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Stručné shrnutí podstaty nálezu 1. Stěžovatelky jsou právními nástupkyněmi po zemřelém státním zástupci. Ten byl pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování, čímž zanikla jeho funkce. Následně však Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudek, a proto se státní zástupce domáhal odškodnění. Státní zástupce zemřel v průběhu odvolacího řízení před obecnými soudy a od té doby se za něj odškodnění domáhají stěžovatelky. 2. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval situací, kdy obecné soudy (konkrétně Městský soud v Praze a Nejvyšší soud) odmítly věcně posoudit jeden z žalobních nároků stěžovatelek s odkazem na nedodržení tzv. totožnosti skutku. Zjednodušeně řečeno, soudy uvedly, že nárok bylo třeba žalovat od počátku skutkově jinak. Proto soudy ani nepoučily stěžovatelky ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud posuzoval, zda tímto postupem obecných soudů nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 3. Stěžovatelky jsou vdovou a dcerami po zemřelém J. K., který vykonával funkci státního zástupce. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2015 byl právní předchůdce stěžovatelek (dále také "státní zástupce") pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Tím pozbyl funkce státního zástupce. Následně však Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudek usnesením ze dne 19. 8. 2015. 4. Státní zástupce se nato ocitl v nejistotě ohledně toho, zda se zrušením odsuzujícího rozsudku obnovuje jeho funkce státního zástupce. Proto dne 29. 9. 2015 zaslal Ministerstvu spravedlnosti (dále jako "ministerstvo") přípis formulovaný jako žádost o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu, tzn., že zažádal o určení, zda byla jeho funkce obnovena. V tomto přípisu státní zástupce popsal, že se nejprve obrátil s obdobnou žádostí na Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jako "KSZ"). KSZ mu však odpovědělo, že není k projednání žádosti příslušné, a že příslušným je ministr spravedlnosti. KSZ zároveň státnímu zástupci sdělilo, že se podle jeho (nezávazného) výkladu funkce neobnovuje. 5. Právě v reakci na tuto korespondenci s KSZ se státní zástupce následně obrátil na ministerstvo, které odpovědělo prostřednictvím své ředitelky odboru organizace justice dne 30. 8. 2016 tak, že funkce státního zástupce se zrušením odsuzujícího rozsudku neobnovuje. Zároveň uvedlo, že podaný přípis nevyřizuje v režimu § 142 správního řádu, ale jako věc pracovněprávní. Právní vztah státního zástupce tedy nebyl právně závazným způsobem určen. 6. Státní zástupce proto žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti na náhradu škody po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu". Státní zástupce se domáhal odškodnění z několika titulů. Šlo o 1) náhradu škody vzniklé vynaložením nákladů právního zastoupení, 2) náhradu škody vzniklé snížením platu, 3) náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání a 4) náhradu škody v podobě ušlého zisku. 7. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o žalobě státního zástupce prvním napadeným rozhodnutím dne 6. 12. 2017. Přiznal státnímu zástupci náhradu škody z prvních tří výše uvedených titulů, a to v celkové výši 351 306,86 Kč s příslušenstvím. Soud však zamítl žalobu na náhradu škody z titulu ušlého zisku. Učinil tak s odůvodněním, že mezi ušlým ziskem a nezákonným rozhodnutím není dána příčinná souvislost. Obvodní soud také uvedl, že se státní zástupce nedomáhal svého opětovného jmenování. Obvodní soud zároveň uvedl, že "(...) nelze ani konkrétně stanovit, jakého výdělku bude žalobce dosahovat po požadované období v rámci výkonu advokacie, nebo zda nebude mít jiný zdroj příjmů." Státní zástupce totiž v mezidobí začal vykonávat advokacii. Obvodní soud označil požadavek státního zástupce na zaplacení ušlého zisku za čistě spekulativní. 8. Městský soud v Praze poté rozhodoval o odvolání proti rozsudku obvodního soudu. Přitom v průběhu odvolacího řízení státní zástupce zemřel, a proto městský soud usnesením ze dne 4. 5. 2021 rozhodl, že v řízení bude pokračováno s jeho právními nástupkyněmi (stěžovatelkami před Ústavním soudem). 9. Městský soud následně rozhodl tak, že zrušil výroky VIII, IX, a X týkající se nákladů řízení. Dále zrušil i výrok V týkající se náhrady nemajetkové újmy, jelikož obvodní soud podle něj nezohlednil všechna specifika posuzované věci. 10. Pro toto řízení před Ústavním soudem je však podstatné, že městský soud výrokem I potvrdil výrok VII obvodního soudu, kterým zamítnul náhradu ušlého zisku. Učinil tak však s odlišným odůvodněním než obvodní soud. Městský soud nejprve upozornil na to, že v mezidobí (po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) byl Nejvyšším soudem vydán rozsudek sp. zn. 21 Cdo 112/2021 ze dne 8. 6. 2021 (dále jen "průlomové rozhodnutí NS"). V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zrušením pravomocného rozhodnutí, kterým byl soudce uznán vinným z úmyslného trestného činu, se automaticky obnovuje jeho funkce soudce. Městský soud vysvětlil, že tyto závěry je třeba použít nejen na soudce, ale analogicky i na státní zástupce. Podle městského soudu se tedy zrušením odsuzujícího rozsudku obnovila funkce státního zástupce. 11. Přesto však městský soud žalobě na odškodnění ušlého zisku nevyhověl. Uvedl totiž, že bylo na státním zástupci, aby se domáhal své funkce a doplacení platu, což prý neučinil. Konkrétně městský soud shrnul: "Teprve v případě, že by nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky na doplacení platu z titulu pracovního poměru založeného jmenováním, vznikla by mu škoda spočívající ve ztrátě majetku a mohl by se její náhrady domáhat na státu." Nakonec městský soud uvedl, že nelze argumentovat tím, že odpovědným subjektem je stát, a to jak v případě náhrady škody, tak v případě domáhání se ušlého zisku cestou pracovněprávní. Nároky z pracovního poměru by totiž podle městského soudu musely být uplatněny "s vylíčením jiných rozhodných skutečností". 12. Především této argumentační lince (ohledně vylíčení jiných rozhodných skutečností) se poté věnoval Nejvyšší soud. Ten napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelek jako nepřípustné s odkazem na nedodržení tzv. totožnosti skutku. Závěry Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že podle něj by státní zástupce pro úspěšnost své žaloby býval musel od počátku "žalovat jinak". Podle Nejvyššího soudu není mezi nárokem na náhradu škody (který byl uplatněn žalobou) a pracovněprávním nárokem na vyplacení platu dána totožnost skutku. Oba nároky jsou totiž " (...) založeny na jiném skutkovém stavu, odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty." Nejvyšší soud se také vyjádřil k tomu, že podle něj nebylo namístě ani, aby městský soud poučil stěžovatelky ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., což stěžovatelky namítaly. Dále Nejvyšší soud uvedl, že je pouhou spekulací stěžovatelek, že by před vydáním průlomového rozhodnutí NS byl pracovněprávní nárok p