IV.ÚS 3073/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3073/15 ze dne 8. 3. 2016 N 39/80 SbNU 483 K podmínkám vzniku faktického pracovního poměru a vázanosti soudu právním názorem soudu vyšší instance   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Musila - ze dne 8. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 3073/15 ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupené JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2015 č. j. 21 Cdo 2625/2015-145, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2014 č. j. 20 Co 77/2013-124, jímž byla opětovně zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení částky 262 806 Kč jakožto jednorázového odškodnění pozůstalého rodiče, jehož se domáhala v důsledku pracovního úrazu svého syna, na jehož následky zemřel, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a 1. Jana Horáka a 2. Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2015 č. j. 21 Cdo 2625/2015-145 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2014 č. j. 20 Co 77/2013-124 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2015 č. j. 21 Cdo 2625/2015-145 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2014 č. j. 20 Co 77/2013-124 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Okresní soud v Hradci Králové uložil jako soud nalézací rozsudkem ze dne 18. 12. 2012 č. j. 20 C 94/2012-41 vedlejšímu účastníkovi 1 zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) 262 806 Kč jako jednorázové odškodnění pozůstalého rodiče podle § 375 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění, (dále jen "zákoník práce") a náhradu nákladů spojených s pohřbem. 2. V odůvodnění vycházel nalézací soud z tohoto skutkového stavu: Syn stěžovatelky spolu se svým kamarádem přijali dne 13. 6. 2011 nabídku brigády u vedlejšího účastníka 1, kterou jim jako zprostředkovatel nabídl zaměstnavatel syna stěžovatelky, který byl zároveň obchodním partnerem prvního vedlejšího účastníka. Syn stěžovatelky spolu se zmíněným kamarádem (dále též jen "brigádníci") se podle dohody následující pracovní den (14. 6. 2011) dostavili ke zprostředkovateli brigády, který zajistil jejich dopravu na stavbu, kde měli vykonávat práci. První vedlejší účastník nebyl na stavbě přítomen, s brigádníky však jednal jako pověřený zástupce jeho syn, práci brigádníkům vysvětlil, společně se poté přemístili na střechu a začali pracovat. Podstatou práce byla výměna starých střešních plechů za nové, syn vedlejšího účastníka 1 a další osoba (kamarád syna prvního vedlejšího účastníka) demontovali staré plechy a brigádníci připevňovali plechy nové. V jednu chvíli ujel synovi stěžovatelky pod nohama nepřipevněný plech, následkem čehož propadl odkrytou částí střechy z výšky cca 6 metrů na betonovou podlahu. Na následky tohoto pádu 15. 6. 2011 zemřel. 3. Nalézací soud vycházel především z výpovědí účastníků řízení a svědků, které se však v podrobnostech lišily, vždy ve prospěch té strany, k níž měl daný svědek vztah. Stěžovatelka a druhý z brigádníků uvedli, že samotnému zahájení prací na střeše předcházela zcela konkrétní domluva, a to jednak se zprostředkovatelem, který ve prospěch vedlejšího účastníka 1 a na jeho žádost s brigádníky práci dohodl, a dále na místě samém se synem prvního vedlejšího účastníka, který brigádníkům práci vysvětlil a předal jim potřebné nářadí. Je nutno poznamenat, že zprostředkovatel s vedlejším účastníkem 1 dlouhodobě obchodně spolupracují a společně podnikají. 4. Vedlejší účastník 1, podpořen výpovědí zprostředkovatele jako svědka, oproti tomu tvrdí, že brigádníci byli zprostředkovatelem pouze informováni o možnosti brigády u tohoto vedlejšího účastníka, měli se s ním teprve sejít a domluvit na podmínkách brigády. Syn vedlejšího účastníka 1 jako svědek, v souladu se svědeckou výpovědí svého kamaráda, se kterým v inkriminovanou dobu rovněž na střeše pracovali, vypověděl, že rozhodně práci brigádníkům neukazoval, nepředával jim nářadí, zkrátka že z jeho chování nebylo možné vyvodit, že by jednal jako zaměstnavatel, resp. jeho pověřený zástupce. Sám pokládal brigádníky za předem sjednané pracovníky či zaměstnance externí firmy, neboť sami věděli, co mají dělat a samostatně také pracovali. 5. Nalézací soud po provedeném dokazování (zejm. výslechem svědků) dospěl k jednoznačnému závěru, že mezi zemřelým synem a prvním vedlejším účastníkem vznikl pracovněprávní vztah ve formě faktického pracovního poměru a žalovanou částku stěžovatelce přiznal. V průběhu dokazování posoudil výpovědi některých svědků vypovídající ve prospěch vedlejšího účastníka 1 za natolik nevěrohodné, že za ně i udělil pořádkovou pokutu jednomu z nich a podal trestní oznámení pro křivou výpověď na jiného z nich. 6. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 5. 2013 č. j. 20 Co 77/2013-68 přehodnotil důkazy provedené nalézacím soudem a překvalifikoval jeho právní závěr tak, že ke vzniku faktického pracovního poměru nedošlo. Vyhovující rozsudek změnil a žalobu stěžovatelky zamítl. 7. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 3042/2013-94 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V rámci odůvodnění uvedl mimo jiné: "Odvolací soud dále dovodil, že ,úmyslem' A. K. a žalovaného (pozn. syna stěžovatelky a vedlejšího účastníka 1 v tomto řízení) nebylo uzavřít pracovní poměr jako ,vztah, na jehož základě by A. K. byl povinen docházet pravidelně do zaměstnání k žalovanému a žalovanému by vznikla povinnost přidělovat A. K. práci', přehlédl však, že pracovní poměr může být sjednán nejen na neurčito, ale i na dobu určitou, vymezenou (mimo jiné) dobou trvání určitých prací, jako může být například doba výkonu prací při opravě střechy domu." 8. Především ale odvolacímu soudu vytkl, že chybně vyložil obsah institutu "faktický pracovní poměr", pročež sám provedl jeho korektní a pro odvolací soud závazný výklad: "O tzv. faktický pracovní poměr se nejedná - jak se domnívá odvolací soud - tehdy, jestliže se účastníci ,na základních podmínkách pracovní smlouvy' dohodli ,faktickou cestou'. Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a 5 zákoníku práce), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr. Právní vztah při tzv. faktickém pracovním poměru je vztahem pracovněprávním. Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob apod. Fyzické osobě však musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění (vykonanou práci) bez právního důvodu nebo z neplatného právního úkonu; v případě, že by utrpěla škodu, má stejné právo na její náhradu jako zaměstnanec v platném pracovním poměru." 9. Odvolací soud následně odvolání znovu projednal, zopakoval výslechy svědků, setrval však na svém původním závěru, že faktický pracovní poměr nevznikl. Rozsudkem ze dne 16. 12. 2014 č. j. 20 Co 77/2013-124 žalobu stěžovatelky znovu zamítl. V odůvodnění uvedl následující: "... dovolací soud vytkl krajskému soudu nesprávný právní názor a zdůraznil, že pracovní poměr může být sjednán nejen na dobu neurčitou, ale i na dobu určitou, vymezenou např. i dobou trvání určitých prací, např. prací při opravě střechy, tedy nemusí jít o situaci, jak uvedl odvolací soud ve zrušeném rozsudku, kdy by v rámci pracovního poměru měl zaměstnanec ,docházet pravidelně do zaměstnání'." Rozhodnutí proto odůvodnil především tím, že "žalobkyně tedy musí tvrdit existenci takového jednání svého syna a žalovaného, ze kterého by jednoznačně bylo možno uzavřít, že vznikl pracovněprávní vztah třeba v podobě tzv. faktického pracovního poměru, a zároveň musí o existenci takového jednání (i konkludentního) předložit důkaz ... Žalobkyně ale neunesla nejenom břemeno důkazní, ale ani břemeno tvrzení, když ani netvrdila takové konkrétní skutečnosti, ze kterých by teoreticky bylo možno na existenci pracovního poměru usuzovat". Dále soud vyslovil závěr, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, "že by syn žalobkyně a žalovaný spolu někdy jednali o nástupu syna do práce na střeše nemovitosti žalovaného v kritický den ... nelze také z ničeho uzavřít, že by syn žalovaného uděloval A. K. pokyny a jeho práci řídil ,v zastoupení' žalovaného ... V předmětné věci ale nebylo prokázáno, že by syn žalo