IV.ÚS 3073/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3073/21 ze dne 4. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Evžena Mühlfeita, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti II. a III. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. září 2021 č. j. 1 As 240/2021-53 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2021 č. j. 9 A 68/2021-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 5. 5. 2021 č. j. 8918/2017-EKO/37, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 31. 1. 2017 č. j. 262003436/12/2017/1322 zamítající žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Protože stěžovatel při podání žaloby nezaplatil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, městský soud jej usnesením ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 A 68/2021-13 vyzval ke splnění této povinnosti ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Výzva byla doručena do datové schránky právní zástupkyně stěžovatele dne 17. 6. 2021. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, městský soud napadeným usnesením řízení zastavil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). 3. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost spojenou s žádostí o osvobození od soudních poplatků. Poukazoval na závěry Ústavního soudu vyplývající z nálezu ze dne 24. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 238/99 (N 10/17 SbNU 83), podle nichž je výzvu k zaplacení soudního poplatku třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale rovněž samotnému účastníkovi. Zaplacení soudního poplatku považoval za výkon osobní povinnosti ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatel byl rovněž přesvědčen, že soudní poplatek řádně zaplatil. Teprve po obdržení napadeného usnesení zkontroloval platby a zjistil, že poplatek v bance z nepochopitelných důvodů neprošel. K tomu doplnil, že je důchodcem narozeným v roce XXXX a při uvedení správného čísla bankovního účtu v české měně by poplatkovou povinnost splnil včas. Jeho zástupkyně ihned po doručení napadeného usnesení zadala příkaz k úhradě soudního poplatku. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků (I. výrok), kasační stížnost zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (III. a IV. výrok). V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvedl, že podle § 42 odst. 2 s. ř. s. se doručuje pouze zástupci účastníka, přitom k výkladu tohoto ustanovení se vyjádřil již dříve, když v rozsudku ze dne 22. 7. 2005 č. j. 2 Afs 187/2004 uzavřel, že zaplacení soudního poplatku není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení, a výzva se doručuje pouze jeho právnímu zástupci. Nejvyšší správní soud dále poukázal na závěry vyplývající z jeho dřívějšího rozsudku ze dne 7. 2. 2018 č. j. 2 As 3/2018-32, v němž konstatoval, že soudní poplatek je splatný již dnem podání žaloby. Správní soud je při nezaplacení povinen žalobce k zaplacení vyzvat, takže celkový čas ke splnění této povinnosti by měl být více než postačující. Tento závěr byl aprobován rovněž usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Lhůtu pro zaplacení soudního poplatku Nejvyšší správní soud posoudil jako propadnou, nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že zaplacení soudního poplatku ke dni doručení napadeného usnesení bylo včasné. Jde-li o důvody neprovedení platby, konkrétně k uvedení předčíslí bankovního účtu, Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel byl zastoupen advokátkou, tedy právní profesionálkou, která musí vědět, jak soudní poplatek uhradit. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel vedle rekapitulace průběhu před obecnými soudy shrnuje, že k porušení práva na soudní ochranu došlo tím, že nebyla zohledněna povaha lhůty pro zaplacení soudního poplatku jako soudcovské s možností dalšího prodloužení, že nebyla zohledněna dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž lze splnit poplatkovou povinnost i dodatečně, tedy po zastavení soudního řízení, že bylo opomenuto chybné uvedení čísla bankovního účtu pro úhradu soudního poplatku a že výzva k zaplacení byla doručena pouze právní zástupkyni. K povaze lhůty k zaplacení soudního poplatku stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2005 č. j. 4 As 35/2004-70, z nějž vyplývá, že jde o lhůtu soudcovskou, kterou lze rozhodnutím prodloužit. Dále poukazuje na závěry Nejvyššího soudu prezentované v usnesení ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 22 Cdo 3773/2008, že marné uplynutí soudcovské lhůty neznamená nemožnost vytknuté vady odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky. Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539) vyplývá, že lze splnit poplatkovou povinnost po lhůtě, i když nejpozději v den, kdy došlo k doručení usnesení o zastavení. Stěžovatel dále opakuje, že byl přesvědčen o zaplacení poplatku, kdy z jemu nepochopitelných důvodů platba neprošla. Právní zástupkyně poplatek zaplatila bezprostředně po doručení usnesení o zastavení řízení. K tomu dodává, že platbu nebylo možné provést na číslo účtu s předčíslím (uvedené městským soudem), nýbrž pouze bez uvedení tohoto předčíslí. Při uvedení správného čísla účtu městským soudem by došlo k provedení platby včas. Nezohlednění těchto skutečností vedlo k odepření práva na přístup k soudu. Stěžovatel městskému soudu dále vytýká, že výzvu k zaplacení soudního poplatku doručil pouze jeho právní zástupkyni. Tuto povinnost považuje za povinnost osobního charakteru, kterou nelze přenášet na právního zástupce. V této souvislosti poukazuje na závěry Ústavního soudu vyplývající z nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale rovněž samotnému účastníkovi. Sám však dodává, že právní zástupkyně mu informaci postoupila včetně instrukce k zaplacení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. u