IV.ÚS 3073/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3073/24 ze dne 12. 2. 2025 Nesprávné poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Adamce, zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem, sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2024 č. j. 11 Co 82/2024-163 a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 12. února 2024 č. j. 15 D 107/2023-135, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a Zdeňka Adamce, zastoupeného JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 8, Stříbro, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2024 č. j. 11 Co 82/2024-163 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2024 č. j. 11 Co 82/2024-163 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Okresní soud (rozhodující soudní komisařkou Mgr. Evou Vávrovou, notářkou se sídlem ve Stříbře) napadeným usnesením ve výroku I. určil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti po zůstavitelce Boženě Adamcové (matce stěžovatele a vedlejšího účastníka), výši dluhů a čistou hodnotu pozůstalosti. Ve výroku II. soud potvrdil nabytí veškerého majetku zůstavitelky dědicům podle dědických podílů ze zákona, tj. jak stěžovateli, tak i vedlejšímu účastníkovi ve výši jedné ideální poloviny. Ve výroku III. rozhodl soud o povinnosti stěžovatele a vedlejšího účastníka zaplatit odměnu a hotové výdaje soudní komisařky; ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud konstatoval, že zůstavitelka sice zanechala závěť, avšak shledal ji neplatnou z formálních důvodů. Proto připadalo v úvahu pouze dědění podle zákonné dědické posloupnosti - dva synové podle zákonné posloupnosti v první třídě dědiců, kteří dědictví neodmítli. Ti však dohodu o rozdělení pozůstalosti neuzavřeli. Soud tudíž potvrdil nabytí pozůstalosti podle dědických podílů ze zákona v souladu s § 185 odst. 1 písm. g) 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních a § 1697 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 3. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu jako správné potvrdil. Přestože krajský soud shledal v postupu okresního soudu pochybení (výslech svědkyň), neshledal důvod pro zrušení jeho rozhodnutí a tento chybný postup napravil a obě svědkyně znovu vyslechl postupem podle § 126 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Krajský soud současně poučil stěžovatele a vedlejšího účastníka o tom, že "proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné". II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí nejprve proti tomu, že nebyl soudní komisařkou odkázán na podání žaloby pro spornost závěti zanechané zůstavitelkou, tedy z důvodu vyjasnění sporu o dědické právo. Tímto postupem bylo stěžovateli znemožněno využít soudní ochrany proti vedlejšímu účastníkovi, který zpochybňoval platnost zůstavitelkou pořízené závěti. V této souvislosti stěžovatel poukazuje též na procesní pochybení okresního soudu při poučení svědkyň závěti. Na základě tohoto nesprávného postupu byly provedeny procesně neplatné úkony, které však okresní soud v napadeném rozhodnutí použil jako důkazy prokazující neplatnost závěti. Krajský soud následně svědkyně znovu vyslýchal, čímž zasáhl do práva stěžovatele na dvojinstanční řízení. Uvedené má podle stěžovatele za následek též překvapivost napadeného usnesení krajského soudu. Stěžovatel tvrdí, že "neočekával, že krajský soud tyto důkazy provede a ve věci hned rozhodne." 5. V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na špatné poučení krajského soudu o nemožnosti podat dovolání. Uvádí, že soud mu tím odňal přístup k Nejvyššímu soudu a porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 7. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel ještě před jejím podáním veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To se ovšem v projednávané věci striktně vzato nestalo. IV. Vyjádření účastníků, vedlejšího účastníka a replika stěžovatele 8. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, okresní soud i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 9. Krajský soud v zaslaném vyjádření zpochybnil tvrzení stěžovatele o odepření dvojinstančnosti soudního řízení a překvapivosti rozhodnutí. Stěžovatel podle soudu věděl, jak okresní soud posoudil závěť z formálního hlediska (jako formálně neplatnou) a krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil. Na tomto postupu podle názoru krajského soudu nelze shledat nic překvapivého. Současně však uznal, že při poučení účastníků řízení o nepřípustnosti dovolání ve věci "došlo k pochybení patrně při přepisu rozhodnutí a napadené usnesení obsahuje nesprávné poučení". V této souvislosti poukázal na § 240 odst. 3 občanského soudního řádu obsahující řešení takové situace. Soud dodává, že stěžovatel byl v řízení před krajským soudem zastoupen advokátem a je zastoupen advokátem rovněž v řízení před Ústavním soudem. Proto by měl mít vědomost o možnosti podat dovolání do tří měsíců od doručení rozhodnutí, které obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné. 10. Okresní soud v zaslaném vyjádření pouze stručně uvedl, že rozhodnutí soudní komisařky je v souladu se zjištěnými skutečnostmi a podle jeho právního názoru v souladu se zákonem. Účastníkům řízení bylo umožněno podat odvolání a stěžovatel svého práva využil. 11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření označil podání stěžovatele jako nedůvodné. Stěžovatel podle něj ústavní stížnost neopírá o žádné nové skutečnosti a rozporuje pouze důkazy, jejichž pravost byla konstatována v průběhu odvolacího řízení. Krajský soud podle něj v písemném odůvodnění i při vyhlášení usnesení dostatečně podrobně a pečlivě zdůvodnil, proč dospěl k uvedeným závěrům, přičemž odkázal na obecné zásady občanského práva a na judikaturu, která již obdobné věci řešila. Pokud nyní stěžovatel namítá nesprávnost poučení, poukazuje vedlejší účastník jak na uplynutí "náhradní" lhůty k podání dovolání, tak i na jeho zastoupení advokátem. 12. Vyjádření krajského soudu, okresního soudu i vedlejšího účastníka byla zaslána stěžovateli. Stěžovatel v zaslané replice sdělil, že na podané ústavní stížnosti trvá. Stručně uvedl, že mu nelze klást k tíži nepodání dovolání, a to právě z důvodu nesprávného poučení krajského soudu (bez ohledu na to, zda byl právně zastoupen či nikoli), přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3659/19 (toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 13. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu, vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení, jakož i repliky stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17). Vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení,