IV.ÚS 3077/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3077/19 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 28 Cdo 2036/2019-616, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2019 č. j. 8 Co 319/2018-576 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. června 2018 č. j. 38 C 193/2015-532, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, 1. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, za který jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2. obce Jiříkov, sídlem Jiříkov 85, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná jí čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), domáhala určení, že první vedlejší účastnice (jako první žalovaná) je vlastnicí konkrétních lesních pozemků v katastrálním území Sovinec (výrok I), a dále jím bylo rozhodnuto, že se první vedlejší účastnici nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že stěžovatelka je povinna zaplatit druhé vedlejší účastnici (jako druhé žalované) náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč (výrok III). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce, resp. jejímu právnímu předchůdci, Řádu německých rytířů, se nestala křivda v tzv. rozhodném období, neboť sporný majetek byl zabaven v období okupace německou říší, poté byl konfiskován dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, (dále jen dekret č. 12/1945 Sb."), a k jeho vrácení nedošlo, načež druhá vedlejší účastnice k němu nabyla vlastnické právo na základě § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). 3. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka odvoláním, načež Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odvolací řízení ve vztahu k části žalovaných pozemků z důvodu zpětvzetí odvolání podle § 207 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil (výrok I), rozsudek okresního soudu ve výroku I a III potvrdil (výrok II), ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 1 764 Kč (výrok III), a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastnicím náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 900 Kč (výrok IV) a 10 040,60 Kč (výrok V). Krajský soud uzavřel, že předmětný majetek byl právnímu předchůdci odňat v roce 1938 německou říší, tj. mimo rozhodné období, a nikdy jí nebyl navrácen, a tudíž nemůže jít o křivdu ve smyslu § 5 zákona č. 428/2012 Sb. 4. Stěžovatelkou podané dovolání pak Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, stěžovatelce uložil nahradit první vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na kolizi mezi právem druhé vedlejší účastnice na zachování současného vlastnictví a jejím právem odpovídajícím legitimnímu očekávání na vydání původního majetku, vytýká obecným soudům, že neinterpretují a neaplikují restituční judikaturu Ústavního soudu, resp. že řádně neodůvodnily svůj závěr o neaplikovatelnosti judikatury tohoto soudu týkající se fyzických osob, poukazuje na zásadu favoris restitutionis a vytýká obecným soudům, že si osvojily pravomoc rozhodovat o samotném restitučním nároku, ač to nebylo předmětem daného řízení (a nezaměřily se výhradně na to, zda došlo k přechodu majetku na druhou vedlejší účastnici). Navíc obecné soudy nerespektovaly důkazy, že k žádné konfiskaci v katastrálním území Sovinec nedošlo a že svůj majetek pozbyla až v rámci druhé pozemkové reformy bez náhrady. 6. V souvislosti s tím stěžovatelka uvádí, že byla vlastnicí předmětných nemovitostí a že jakékoliv převzetí majetku státem bez završení konfiskačního procesu má být nepřípustné, opakuje, že ke konfiskaci nedošlo (přičemž poukazuje na konkrétní listiny, které tuto skutečnost mají dokládat), resp. že neexistuje žádné rozhodnutí o konfiskaci ze dne 24. 3. 1948, i když je zmiňováno v zápise Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství ze dne 22. 6. 1948, v němž se hovoří o přídělu konfiskovaného majetku obci Sovinec, přičemž tvrdí, že bez absence konfiskačního aktu nemohl stát majetek přidělovat, a namítá, že se obecné soudy nezabývaly věcnou stránkou konfiskace, tj. zda nedošlo ke zneužití dekretů prezidenta republiky, s tím, že uvedený zápis byl vykonstruován komunistickým režimem, neboť dle listiny z archivu Ministerstva zemědělství byly dotčené nemovitosti vykoupeny v rámci druhé pozemkové reformy, k níž došlo až nabytím účinnosti zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), tj. 14. 4. 1948. 7. Stěžovatelka dále odmítá, že by po kapitulaci Velkoněmecké říše nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva, neboť převod na ni na základě rozhodnutí Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 20. 1. 1940 byl postižen neplatností podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb."), Všeobecného občanského zákoníku, čl. 1 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, a čl. I vyhlášky č. 19/1947 Ú. l., přičemž dle judikatury Ústavního soudu bylo možné se obnovení vlastnického práva domáhat uplatněním prvně uvedeného dekretu nebo restituční žalobou podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na žádosti, které podal velmistr Řádu německých rytířů, a tvrdí, že postačovaly k obnovení vlastnického práva. 8. Ve vztahu ke zmíněnému principu in favorem restitutionis, jakož i principu rovnosti stěžovatelka uvádí, že majetková křivda má stejný charakter, ať se týká fyzické nebo právnické osoby, a že každý subjekt očekává, že to, co platí pro jednu skupinu, bude platit i pro druhou. Vyvozuje, že s ohledem na značný časový odstup by mělo postačovat, že uplatnění nároků na základě těchto dvou předpisů bude podloženo "minimálními skutkovými okolnostmi", a odvolává se na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/2000 (N 40/32 SbNU 389), dle něhož nelze přičítat k tíži oprávněné osobě, že neuplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., dále pak poukazuje na usnesení ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 3/2000 [v této souvislosti na nález ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 3/98 (N 152/12 SbNU 399)], jakož i na nález ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287). 9. Stěžovatelka také zmiňuje, že i když obecné soudy poukázaly na to, že československé orgány přistupovaly k jejímu majetku jako ke konfiskátu, opomněly závazný náhled Nejvyššího správního soudu, jak plyne z nálezu ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, dle něhož ke konfiskaci nedošlo, a odkazuje na v její věci vydané usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 4563/12, dle něhož se obecné soudy budou muset vypořádat s otázkou, zda ne