IV.ÚS 3078/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3078/22 ze dne 19. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Dagmar Srněnské, zastoupené JUDr. Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou se sídlem Domažlická 145/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 21 Cdo 1584/2022-390, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2021 č. j. 15 Co 99/2021-356 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. února 2020 č. j. 38 C 132/2013-276, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, doručené stěžovatelce dne 26. 9. 2013 (výrok I.), a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok II.). Nalézací soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník dal stěžovatelce výpověď z pracovního poměru z důvodu organizační změny podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), a to pro nadbytečnost. Podle nalézacího soudu vedlejší účastník prokázal, že přijal rozhodnutí o organizační změně, která byla v příčinné souvislosti s danou výpovědí. Uplatněný výpovědní důvod - rozhodnutí schůze Rady městské části X ze dne 25. 9. 2013, usnesení č. 13R56/45, o zrušení funkčního místa vymáhání nedoplatků v tam specifikovaném útvaru (tj. pracovního místa stěžovatelky) z důvodu snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce - byl dostatečně konkrétní a nezaměnitelný s jiným důvodem. Ve vztahu k příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností stěžovatelky nalézací soud uzavřel, že rozšířením spolupráce vedlejšího účastníka se soudním exekutorem odpadla alespoň část dosavadní pracovní náplně stěžovatelky. Podle nalézacího soudu proto existoval legitimní důvod pro předmětnou organizační změnu spočívající v možnosti snížení nákladů vedlejšího účastníka. Nalézací soud také zjistil, že po provedené organizační změně nedošlo k zaměstnání osoby na pozici odpovídající pracovnímu místu stěžovatelky. Konečně podle nalézacího soudu jednotlivé úkony vedlejšího účastníka, popsané stěžovatelkou jako šikanózní, nebyly vůči stěžovatelce diskriminační (přímo ani nepřímo) a nelze je považovat jako jednání rozporné s dobrými mravy. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zcela aproboval závěry nalézacího soudu, že vedlejší účastník přijal rozhodnutí o organizační změně, která byla v příčinné souvislosti s danou výpovědí, přičemž výpovědní důvod byl dostatečně konkrétní. Vyložil přitom, že účelem předmětného řízení nebylo hodnotit, zda stěžovatelka byla dobrou zaměstnankyní, řešit vzájemné spory účastníků, které nemají souvislost s rozhodnutím o organizační změně, či řešit, zda má stěžovatelka vůči vedlejšímu účastníkovi peněžité nároky z jiných titulů než v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpovědí z organizačních důvodů. Tvrdí-li stěžovatelka skutečnosti, z nichž dovozuje, že výpověď je neplatná, vypořádal se s těmito řádně nalézací soud v rámci posouzení, zda jednání vedlejšího účastníka lze považovat za diskriminační či jako rozporné s dobrými mravy. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu je podstatou stěžovatelčina dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, který však nemůže přípustnost dovolání založit. Rozsudek odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud poukázal na svůj právní názor, podle kterého, rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu závěr odvolacího soudu, že vedlejší účastník nemusel prokazovat, že organizační změna splnila svůj účel. Stejně tak odvolací soud nepochybil, uzavřel-li, že nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací. III. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že výpověď z pracovního poměru daná jí vedlejším účastníkem je neplatná, protože se jednalo o jednání předstírané a účelové; k takovému závěru ovšem obecné soudy - podle stěžovatelky nesprávně - nedospěly. K tomu stěžovatelka poukazuje na skutečnosti, ze kterých má vyplývat diskriminační a šikanozní jednání vedlejšího účastníka jako zaměstnavatele (mezi tyto řadí např. neobdržení žádné finanční odměny od roku 2011, ostentativní vydělování stěžovatelky z kolektivu právního oddělení, neúčast na pracovních a jiných poradách oddělení, přestěhování stěžovatelky v rámci budovy, neúčast na školeních, neumožnění využívání elektronického podpisu, neproplacení nevyčerpané dovolené a další). Vynucený odchod stěžovatelky byl podle ní způsoben z osobních důvodů a v důsledku zhoršení vztahů na pracovišti po změně vedoucího právního oddělení. 6. Dále poukazuje stěžovatelka na to, že ačkoli vedlejší účastník doručil stěžovatelce výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, následně toto své rozhodnutí v řízení odůvodňoval jejími špatnými pracovními výsledky a její špatnou pracovní morálkou. Vedlejší účastník nejenže před soudy důvod výpovědi měnil, ale na toto byl bez dalších následků soudem upozorněn, což vykazuje podle stěžovatelky znaky libovůle ze strany obecných soudů. 7. Stěžovatelka dále namítá, že vedlejší účastník neprokázal jinak, než svým tvrzením, že svěření vymáhání pohledávek externí osobě je efektivnějším řešením způsobu organizace práce. Postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, neboť nešetřily její práva jako slabší strany ve vztahu zaměstnanec a zaměstnavatel. Její věc nadto byla projednávána bezmála devět let. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Argumentace stěžovatelky představuje pokračující polemiku s právními a především skutkovými závěry obecných soudů, které učinily při posuzování otázky (ne)platnosti rozvázání pracovního poměru na základě výpovědi dané stěžovatelce vedlejším účastníkem. Tato polemika je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu - avšak taková role mu nepřísluší. 12. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány, a to an