IV.ÚS 3079/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3079/23 ze dne 31. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 178/2023-45 ze dne 22. srpna 2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a M. K., zastoupené opatrovnicí L. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 2 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") a právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny). 2. Stěžovatel se návrhem podaným k Okresnímu soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhal zrušení vyživovací povinnosti ke své zletilé dceři (vedlejší účastnici). Ta je jako člověk s postižením závislá na celodenní péči. Výživné bylo naposledy soudem stanoveno rozhodnutím z roku 2015 ve výši 4 000 Kč měsíčně. Poté, co dcera nabyla v roce 2021 zletilosti, získala k dříve přiznanému příspěvku na péči a příspěvku na mobilitu také invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. Návrh na zrušení, či případně snížení výživného tedy stěžovatel opíral o změnu majetkových poměrů dcery. Okresní soud žalobu zamítl a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 23 135,20 Kč. Ačkoli byl dceři přiznán invalidní důchod, vyživovací povinnost stěžovatele podle okresního soudu automaticky nezanikla a vzhledem k růstu stěžovatelových příjmů od posledního stanovení výživného neshledal ani důvod výživné snížit. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení také ve výši 23 135,20 Kč. Krajský soud se ztotožnil s posouzením okresního soudu, neboť se zvýšily odůvodněné potřeby dcery a vzrostl příjem stěžovatele, takže pro snížení výživného nebyl důvod. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že nebyla nijak zohledněna změna majetkových poměrů dcery, jejíž vlastní příjmy se významně zvýšily. Krajský soud, stejně jako před ním soud okresní, zdůraznil jen růst příjmů stěžovatele. V předchozím řízení bylo podle stěžovatele prokázáno, že jeho dcera samostatně dosahuje příjmu, který je dostatečný pro pokrytí jejích odůvodněných potřeb (které kromě zvyšování hladiny cen nijak nerostou). Není nadále nezaopatřeným dítětem. Nelze proto mít za to, že stanovení výživného je nadále odůvodněno jako potřebné z hlediska uspokojování dceřiných životních potřeb. 5. Rozhodnutí nezrušit, či alespoň nesnížit vyživovací povinnost stěžovatele je odůvodněno zcela nedostatečně a bez zohlednění konkrétních okolností věci. Rozsudek krajského soudu podle stěžovatele akceptoval formalistickou úvahu, že jeho vyživovací povinnost k dceři bude trvat celoživotně, jelikož nelze očekávat, že by se z důvodu postižení mohla samostatně živit. Tento závěr však z nálezu sp. zn. I. ÚS 2306/12 ze dne 13. 3. 2013 [(N 43/68 SbNU 433); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], na který obecné soudy odkázaly, nelze dovodit. Ústavní soud v něm vyloučil jen možnost, že by vyživovací povinnost zanikala automaticky přiznáním invalidního důchodu dítěti. Tento výklad potvrzují další rozhodnutí Ústavního soudu i obecných soudů. Paušální závěr, že vyživovací povinnost stěžovatele nikdy nezanikne, proto považuje stěžovatel za projev svévole. Je v přímém rozporu se zásadou, že o výživném má být rozhodováno vždy s ohledem na okolnosti jednotlivého případu. 6. Stěžovatel brojí také proti tomu, že krajský soud nevyhověl jeho odvolání proti výroku okresního soudu o náhradě nákladů řízení, a proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že jím podaný návrh je typově určovací žaloba (na neexistenci vyživovací povinnosti). Tarifní hodnotu sporu tak neměly soudy určit podle § 8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ale podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Podle stěžovatele neobstojí ani způsob, jímž obecné soudy odůvodnily neaplikování § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy "přičetly k tíži", že měl vědět, že jeho vyživovací povinnost k dceři bude dále trvat, což považuje za rozporné s požadavkem nestrannosti soudu. Nijak nezohlednily majetkové, sociální osobní a jiné poměry stěžovatele, které naopak postup podle § 150 o. s. ř. odůvodňovaly. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k řízení o ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, a proto je ústavní stížnost také přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 (N 105/94 SbNU 282)]. 9. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje i povinnost obecných soudů se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) nebo sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. 10. Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 2306/12 a sp. zn. I. ÚS 1996/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 127/70 SbNU 177) označil za ústavně nekonformní závěr, že přiznáním invalidního důchodu (a případně jiných státem poskytovaných dávek) automaticky zaniká vyživovací povinnost rodiče ke zletilému dítěti, je-li dítě člověkem s postižením, pro které není schopno se samo živit a aktivně ovlivňovat své poměry. Jinak řečeno, příjem ze sociálních dávek a schopnost se sám živit nelze rozumně srovnávat. Proto přiznáním invalidního důchodu nezaniká právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů. Z čl. 32 odst. 4 Listiny lze naopak dovozovat, že právě znevýhodnění dané postižením zvyšuje potřebu péče a podpory, které se má dítěti od jeho rodičů dostávat. Jelikož přiznáním invalidního důchodu vyživovací povinnost automaticky nezaniká, je namístě se zabývat výší odůvodněných potřeb dítěte, jeho majetkovými poměry a poměry jeho rodičů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2193/14 ze dne 3. 2. 2015 navazující na nález sp. zn. I. ÚS 2306/12). 11. Ústavní soud nepřisvědčuje tomu, že už rozsudek okresního soudu spočíval jen na paušalizovaném závěru, že podle nálezu sp. zn. I. ÚS 2306/12 bude stěžovatel nucen svou vyživovací povinnost (§ 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) k vedlejší účastnici plnit celoživotně a že tak krajský soud pochybil, když jeho závěry akceptoval. Už okresní soud objasnil, jaké jsou příjmy vedlejší účastnice, jaké jsou příjmy její matky, k