IV.ÚS 3080/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3080/21 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Andrejem Kandráčem, advokátem, sídlem Konviktská 291/24, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2021 č. j. 26 Co 189/2021-192 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. května 2021 č. j. 30 P 81/2020-165, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a L. F., nezl. J. M. a nezl. T. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a dále v čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele (dále též "otec") na změnu úpravy péče a výživy nezletilých vedlejších účastníků (dále též jen "nezletilí") (výrok I.), dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v každém sudém týdnu v kalendářním roce od středy, kdy si je vyzvedne po vyučování ve školském zařízení, do pátku do 7:45 hodin, kdy nezletilé předá do školského zařízení a dále v každém lichém týdnu v kalendářním roce od pátku, kdy si nezletilé vyzvedne po vyučování ve školském zařízení, do pondělí následujícího týdne do 7:45 hodin, kdy nezletilé předá do školského zařízení. Při neúčasti nezletilých na školní výuce předá první vedlejší účastnice, matka nezletilých (dále též "matka"), nezletilé děti otci první den styku v 16:00 hodin v místě bydliště otce a otec nezletilé předá matce poslední den styku v 16:00 hodin v jejím bydlišti (výrok II.). Tím okresní soud změnil předchozí rozsudek tohoto soudu ze dne 5. 3. 2019 č. j. 30 Nc 3066/2018-77 v části týkající se úpravy styku otce s nezletilými (výrok III.). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Okresní soud při rozhodování o výchově a styku nezletilých přihlédl k názoru obou dětí a ohledem na sourozenecký vztah mezi chlapci nepokládal okresní soud za vhodné, aby byli sourozenci rozděleni, a proto návrh otce na změnu výchovného prostředí, tj. střídavou péči rodičů o nezletilé děti, zamítl. 3. Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že otec zahájil řízení o změnu výchovného prostředí krátce poté, kdy nabyla právní moci poslední soudní úprava, a to již v červenci 2020, přičemž svůj návrh odůvodnil tím, že se chce na výchově nezletilých podílet v co nejširší možné míře. Krajský soud konstatoval, že v řízení nebylo zjištěno, že by změna výchovného prostředí byla skutečným přáním nezletilých dětí, které by soud měl respektovat, přičemž nebyla zjištěna ani žádná jiná podstatná změna poměrů, jež by odůvodňovala změnu přechozí soudní úpravy, resp. nebyla zjištěna taková změna, v jejímž důsledku by měla být popřena zásada stability výchovného prostředí nezletilých, na které jsou zvyklé, a jejich ponechání v něm. Krajský soud vyšel ze zjištění, že otec je s nezletilými v pravidelném kontaktu, jejich vzájemný vztah je pozitivní a rozvíjí se. Otec má zájem podílet se na výchově dětí, a proto okresní soud správně rozhodl o rozšíření styku otce s nezletilými. Rozsah styku odpovídá obvyklé úpravě (jde-li o pravidelný víkendový styk jednou za 14 dnů) a byl správně okresním soudem rozšířen o další dny v týdnu, ve kterém k víkendovému setkávání nedochází. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy požadoval rozšíření styku s nezletilými. Tvrdí, že v zájmu nezletilých by bylo potřeba styk zjednodušit a rozšířit, aby mohl na nezletilé působit v delších časových úsecích. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy navrhoval znalecké zkoumání, kterým by byla odborně zjištěna skutečná přání obou nezletilých o vhodného rozsahu styku či výchovy, či alespoň u mladšího nezletilého (třetího vedlejšího účastníka), který se k této věci při pohovorech nedokázal spolehlivě a jasně vyjádřit. Obecné soudy návrh stěžovatele na provedení znaleckého zkoumání týkajícího se skutečného přání nezletilých k uspořádání výchovy odmítly jako nadbytečný. S tímto závěrem soudů stěžovatel nesouhlasí, neboť podle jeho názoru zůstal skutečný zájem mladšího nezletilého syna nezjištěn. 5. Stěžovatel namítá, že dokazování provedené obecnými soudy je z výše uvedeného důvodu nedostatečné pro přijetí spravedlivého rozhodnutí v oblasti tak citlivých a jedinečných ústavních práv stěžovatele. Zásadní skutková otázka tak zůstala v řízení před obecnými soudy nedořešena a skutečný ani nejlepší zájem nezletilých nebyl zjištěn. Napadená rozhodnutí rovněž nedostatečně odůvodnila, proč tento důkazní návrh stěžovatele nebyl akceptován a byl jako nadbytečný zamítnut. Právní závěry obecných soudů proto stěžovatel shledává v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. 6. Podle stěžovatele je nutno nejlepší zájem nezletilých zkoumat vždy, zejména za situace, kdy z obsahu spisu vyplývá rovněž podstatná změna poměrů. Změnu poměrů stěžovatel shledává v přestěhování se matky s dětmi mimo původní bydliště, a to mimo bydliště stěžovatele a mimo školu obou nezletilých. Stěžovatel poukazuje na to, že první dohodu rodičů uzavírali za situace, kdy nezletilí bydleli ve stejné obci a do školy nemuseli dojíždět. Po uzavření první dohody rodičů se poměry podstatně změnily, neboť nezletilí se odstěhovali z místa bydliště v době jejího uzavření, nicméně rozsah styku stěžovatele s nezletilými zůstal i nadále minimalistický, kdy se střídají dlouhá odloučení s velmi krátkými intervaly společně tráveného času. Stěžovatel namítá, že možnost jeho skutečného výchovného působení na nezletilé je tak minimální, děti ho v současné době v podstatě jen navštěvují. To vše i přesto, že podle ustálené judikatury nejlépe dokážou rodiče na děti působit v delších časových úsecích, nikoliv při "návštěvách rodiče". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institu