IV.ÚS 3080/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3080/22 ze dne 3. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2022 č. j. 4 Tdo 710/2022-895, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2022 č. j. 4 To 316/2021-818 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 29. září 2021 č. j. 19 T 107/2019-761, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to ve stadiu pokusu, a přečinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, rovněž ve stadiu pokusu. Uvedených trestných činů se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že v postavení nadřízeného se různými nátlakovými metodami při čtyřech různých příležitostech pokoušel dosáhnout sexuálního styku se svými podřízenými zaměstnankyněmi. Při prvním incidentu požadoval během průběhu oslavy svých narozenin po první poškozené různé sexuální aktivity (odhalení prsou a orální sex) pod slibem povýšení. Současně jí vyhrožoval "zničením", řekla-li by o incidentu svému manželovi. Později téhož dne se s ní zavřel ve své kanceláři a s obnaženým penisem po ní vyžadoval uspokojení rukou nebo ústy. Přitom ji uchopil za ruku a snažil se ji ke svému přirození přitáhnout, čemuž však fyzicky i slovně poškozená vzdorovala, až se jí podařilo vytrhnout a z kanceláře odejít. Při druhém incidentu tutéž poškozenou přesvědčoval k navázání sexuálního vztahu pro zlepšení jejího postavení a po jejím odmítnutí se rozčílil a řekl jí, ať táhne a děje se s ní vůle boží. Při třetím incidentu stěžovatel bránil druhé poškozené při odchodu z kanceláře uchopením za obě zápěstí a požadoval po ní slovní potvrzení její sexuální touhy po něm. Na její odmítavý postoj reagoval jejím držením a vulgárními výrazy, přičemž svého jednání zanechal, když poškozené zazvonil telefon. Konečně při čtvrtém incidentu stěžovatel nabízel téže poškozené finanční částku za odhalení prsou a po odmítnutí ji uchopil za zápěstí rukou a nereagoval na její prosby a naopak jí začal rozepínat knoflíčky u košile. Po úspěšné obraně poškozené jí sdělil, že se poohlédne po jiné sekretářce, která mu v jeho sexuálních žádostech vyhoví a poškozenou se pokusí přeložit na hůře ohodnocené místo. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit první poškozené 30 000 Kč a druhé poškozené 20 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. V dané věci rozhodoval okresní soud již podruhé, neboť jeho první odsuzující rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") především pro nedostatečné odůvodnění zvolené právní kvalifikace. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí poškozených a zvukové nahrávky čtvrtého incidentu, který druhá poškozená pořídila. Většině jednání (ve stěžovatelově kanceláři) nebyl nikdo přítomen a žádní svědci se tak k němu nemohou relevantně vyjádřit. Ve výpovědích poškozených okresní soud neshledal žádné významné rozpory a o stěžovatelově vině nejsou dány žádné pochybnosti. Pořízená nahrávka přesvědčivě zachycuje vzorec chování stěžovatele vůči poškozené. Stěžovatelovo problematické chování vůči ženám potvrdila další svědkyně. Další svědci připustili, že se jim poškozené svěřily s obtěžováním. Z jiných výpovědí pak vyplynulo rozrušené chování poškozených v době po těchto incidentech, což podle soudu rovněž vyvrací, že by celá záležitost byla vyvolána manipulací poškozených. To je pouhá spekulace obhajoby. Naopak ze zvukového záznamu je zřejmé, že poškozená se opakovaně snaží změnit téma hovoru (sexuálních nabídek) a stěžovatel v něm naopak úporně pokračuje (více než 28 minut). U popsaného jednání nelze hovořit o dobrovolném upuštění od jeho dokončení podle § 21 odst. 3 trestního zákoníku. Svého cíle totiž stěžovatel nedosáhl pro trvale odmítavý postoj poškozených a pro jejich fyzické vzdálení od něj (někdy proti jeho výslovnému přání). Většinu jednání je nutno kvalifikovat jako sexuální nátlak, avšak v části, v níž stěžovatel pomocí fyzické síly přitahoval ruku poškozené ke svému obnaženému penisu, je třeba kvalifikovat takové jednání jako znásilnění. Ani zde ke sledovanému cíli nedošlo pouze pro silný fyzický odpor poškozené. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud zamítl. Především neshledal důvodnými námitky o podjatosti policejního orgánu, který v dané věci prováděl procesní úkony. Aby byla vyloučena jakákoliv pochybnost o podjatosti policejního orgánu (ta se však nikdy nepotvrdila, ač byla opakovaně a řádně šetřena), byla věc přikázána jiné složce policejního orgánu. Pochybnosti o podjatosti nelze mít ani u rozhodujícího samosoudce okresního soudu. Nadto se krajský soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu okresního. Rovněž tak krajský soud shledal obě poškozené věrohodnými. Ve všech fázích trestního řízení vypovídaly konzistentně a přesvědčivě, přičemž výslechy byly vedeny velmi podrobně. Stěžovatel poukazuje toliko na nepodstatné detaily, které se v jejich výpovědích mohou lišit, resp. nebyly ověřovány. Věrohodnost výpovědí poškozených potvrzuje nejen pořízená nahrávka, ale nepřímo rovněž další svědecké výpovědi. Naopak žádný důkaz věrohodnost těchto výpovědí spolehlivě nesnížil. Obsah pořízeného záznamu pak krajský soud hodnotí stejně jako soud okresní. Ukazuje se v něm neoblomná a místy násilná snaha stěžovatele přimět poškozenou k obnažení prsou. Následuje pak jeho prohlášení o potřebě nalézt novou sekretářku (která mu vyhoví) a přeřazení poškozené na hůře hodnocenou práci. Záznam byl podle krajského soudu pořízen a proveden jako důkaz v souladu se zákonem. Oběť má právo si takový záznam pořídit a předat ho policejním orgánům. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudce okresního soudu nelze podle Nejvyššího soudu považovat za podjatého kvůli pochybení, kterého se dopustil po vyhlášení prvního rozsudku (v rozporu s právní úpravou bez poučení spekuloval o možné přísnější kvalifikaci jednání, a nabádal státního zástupce, aby si podal odvolání v neprospěch obžalovaného). Toto pochybení bylo napraveno zrušením tohoto rozhodnutí a vrácením věci okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Nenaplňuje však důvody pro vyloučení soudce. Soudy rovněž neporušily zásadu subsidiarity trestní represe, neboť popsané jednání je standardním naplněním znaků uvedených skutkových podstat. V dané věci byl naplněn znak násilí, když stěžovatel při prvním incidentu uchopil poškozenou za zápěstí a intenzivně přitahoval její ruku ke svému obnaženému přirození. Její odpor byl přitom zřejmý, neboť jej vyjadřovala jak verbálně, tak fyzicky (podle ustálené judikatury není přitom fyzický odpor poškozené znakem trestného činu znásilnění). K dokonání činu nedošlo pro odpor poškozené, stěžovatel naopak svůj pokus dokončil. U žádného ze skutků nelze hovořit o tom, že by stěžovatel od jejich páchání dobrovolně upustil, neboť důvodem ukončení incidentu byl vždy odpor a vzdálení se poškozených. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není žádný extrémní rozpor. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal s jím řádně uplatněnými dovolacími námitkami. Podle stěžovatele popsaný skutek není trestným činem, a to z důvodu nedostatku společenské škodlivosti. Soudy jednaly v rozporu s § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle