IV.ÚS 3083/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3083/18 ze dne 30. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Františka Čurilly, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Schindlerem, advokátem, sídlem Místecká 329/258, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 33 Cdo 1280/2017-445, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Citibank Europe plc, sídlem North Wall Quay 1, Dublin, Irská republika, podnikající na území České republiky prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složka, sídlem Bucharova 2641/14, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 9. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 9. 2016 č. j. 55 Co 174/2016-378 byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 6. 2015 č. j. 11 C 78/2013-298 ve výrocích III., IV. a V. Těmito výroky byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 149 421,39 Kč se smluvním úrokem v kapitalizované výši 20 938,70 Kč, dále se smluvním úrokem ve výši 23,99 % ročně z částky 149 421,39 Kč od 13. 1. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 5 540 Kč od 13. 1. 2013 do zaplacení (výrok III.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 123 506,50 Kč (výrok IV.) a České republice náhradu nákladů řízení ve výši 10 975 Kč (výrok V.). 3. Podle obecných soudů neexistovaly pochybnosti, že žaloba byla podána vedlejší účastnicí. V žalobě byla sice jako žalobce nesprávně uvedena její organizační složka se sídlem v České republice, tato chyba však byla opravena pozdějším podáním vedlejší účastnice. Ve věci samé pak bylo zjištěno, že akceptací žádosti stěžovatele ze dne 22. 5. 2008 o vydání kreditní karty došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), mající povahu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky, které stěžovatel obdržel a s nimiž vyslovil souhlas. Stěžovatel obdržel kreditní kartu, kterou aktivoval nejpozději 27. 8. 2008. Vedlejší účastnice umožnila stěžovateli, aby prostřednictvím vystavené kreditní karty čerpal její finanční prostředky, a to formou výběru hotovosti v bankomatech či platbami u obchodníků, a současně mu v rámci vedení kreditní karty umožnila aktivovat program "Chytrá půjčka", sloužící k převodu dalších finančních prostředků na jeho účet. Stěžovatel tento produkt využil a částku z něj prokazatelně obdržel na svůj bankovní účet. Bylo pak jeho povinností, aby v souladu s obchodními podmínkami vedlejší účastnici splácel průběžně čerpané finanční prostředky spolu se sjednanými poplatky a smluvním úrokem za poskytnutí úvěru, jehož výše se v průběhu trvání smluvního vztahu měnila a lišila v závislosti na typu kartové transakce, jak je uvedeno ve skutkových zjištěních. 4. Vedlejší účastnice se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu nesplnění závazku z uvedené smlouvy. Obecné soudy na základě provedeného dokazování zjistily, že stěžovatel řádně nesplácel vedlejší účastnici finanční prostředky, které na základě této smlouvy průběžně čerpal, včetně smluvního úroku, sjednaných poplatků a vyúčtované smluvní pokuty. Z celkového vyúčtovaného dluhu 344 654,87 Kč měl zaplatit vedlejší účastnici pouze částku 167 154,20 Kč, a to v nikoli řádně hrazených splátkách. Vedlejší účastnice proto ke dni 12. 1. 2013 zesplatnila poskytnutý úvěr na částku 177 500,09 Kč. Po datu vyhotovení zesplatňujícího dopisu, tj. po 7. 1. 2013, stěžovatel uhradil 500 Kč. Další platby již neprovedl, ačkoli byl k tomu před podáním žaloby písemně vyzván právním zástupcem vedlejší účastnice. 5. Nedůvodnou byla shledána stěžovatelova námitka promlčení žalobního nároku. Podle § 261 odst. 3 obchodního zákoníku je smlouva o úvěru tzv. absolutním obchodem a promlčení se tudíž rovněž řídí úpravou obchodního zákoníku. V dané věci došlo k zesplatnění úvěru pro nesplnění dílčího závazku stěžovatele z předmětné úvěrové smlouvy ke dni 12. 1. 2013. Jelikož žaloba byla podána již dne 23. 2. 2013, podle obecných soudů nemohlo dojít k promlčení uplatněného žalobního nároku. Promlčecí doba podle § 397 obchodního zákoníku činila 4 roky. Jednání vedlejší účastnice nebylo ani v rozporu s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem. Stejně tak nebylo možné dospět k závěru, že by ujednání mezi vedlejší účastnící a stěžovatelem znamenalo v rozporu se zásadou dobré víry značnou nerovnováhu v právech a povinnostech obou stran k újmě stěžovatele jako spotřebitele. K námitce stěžovatele o porušení zásady koncentrace řízení, k němuž mělo dojít připuštěním nových tvrzení po uplynutí lhůty 15 dnů k doplnění tvrzení, obecné soudy odkázaly na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž jsou účinky koncentrace řízení skončením prvního jednání ve věci vyloučeny, jestliže se účastníkům nedostalo poučení dle § 118b občanského soudního řádu před koncem jednání, jehož skončením měla koncentrace řízení nastat. V projednávané věci soud ale takto poučil účastníky nesprávně již na začátku prvního jednání dne 5. 2. 2014. 6. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 6. 2018 č. j. 33 Cdo 1280/2017-445. Podle jeho názoru stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Podle dovolacího soudu stěžovatel v dovolání konstruoval právní otázku na základě vlastních, v řízení neprokázaných skutkových tvrzení, podle nichž sjednaná smlouva o "Chytré půjčce" nesplňovala podstatné náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Pokud stěžovatel spojoval přípustnost dovolání s otázkou "způsobu změny obchodních podmínek, které byly součástí smlouvy o kreditní kartě", jde o otázku, na níž není založen výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení. Městský soud založil své rozhodnutí na tom, že smlouva o vydání kreditní karty, jejíž součást tvoří obchodní podmínky vedlejší účastnice, byla mezi účastníky uzavřena, neboť ze strany vedlejší účastnice došlo k akceptaci žádosti stěžovatele o vydání kreditní karty. Nešlo přitom o samostatný smluvní závazek, nýbrž pouze o formu čerpání finančních prostředků z již uzavřené smlouvy o kreditní kartě. 7. Vytkl-li stěžovatel městskému soudu, že při rozhodování nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. 32 Odo 442/2003, pomíjí, že v něm dovozené závěry na nyní projednávanou věc nedopadají pro její skutkovou odlišnost. Zatímco tehdy bylo prokázáno, že projev vůle jednajícího nedošel do sféry adresáta, v nyní posuzovaném případě městský soud uzavřel, že stěžovatel akceptační dopis vystavený stěžovatelkou obdržel. Městský soud se při posouzení aktivní legitimace neodchýlil ani od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1027/2010. Vadné označení organizační složky stěžovatelky bylo způsobeno písařskou chybou, kterou vedlejší účastnice opravila dalším podáním. Bylo zřejmé, že vůle vedlejší účastnice směřovala k označení mateřské společnosti. Oproti tomu v uvedeném usnesení se organizační složka zahraniční právnické osoby po celou dobu řízení dovolávala způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení. 8. Namítanými vadami řízení, spočívajícími v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí a porušení zásady koncentrace řízení, se Nejvyšší soud nezabýval. Podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu totiž dovolací soud přihlédne k vadám řízení jen v případě, je-li dovolání přípustné. Námitku porušení zásady koncentrace řízení založil stěžovatel na tvrzení, že městský soud nerespektoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4893/2015, který vymezil podmínky, za nichž nastávají účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 občanského soudního řádu. Mezi tyto podmínky patří poučení o koncentraci řízení a jejích účincích jak v předvolání k jednání, tak před jeho skončením. Podle stěžovatele měly být obě podmínky splněny, neboť postačovalo, že k poučení došlo v úvodu jednání konaného dne 5. 2. 2014. III. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením dovolacího soudu, že platnost ujednání o "Chytré půjčce" je v