IV.ÚS 3085/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3085/15 ze dne 29. 3. 2016 N 52/80 SbNU 635 Řešení prejudiciální otázky aneb překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 29. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 3085/15 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Otakara Novotného, zastoupeného JUDr. Kateřinou Koberovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Panská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 č. j. 23 Co 322/2014-144 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015 č. j. 21 Cdo 2102/2015-207, jimiž bylo rozhodnuto ve věci určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Základní školy a Mateřské školy Chlum, příspěvkové organizace, se sídlem v Nalžovicích, Chlum č. p. 16, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015 č. j. 21 Cdo 2102/2015-207 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 č. j. 23 Co 322/2014-144 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015 č. j. 21 Cdo 2102/2015-207 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 č. j. 23 Co 322/2014-144 se zrušují. Odůvodnění I. Shrnutí skutkového stavu a řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatel zastával od počátku školního roku 2006/2007 do 31. 7. 2013 funkci ředitele školy - vedlejší účastnice. Koncem května 2013, tedy dva měsíce před skončením svého působení v ředitelské funkci, uzavřel stěžovatel se školou pracovní smlouvu, podle níž měl po skončení ředitelské funkce pokračovat ve škole jako učitel. Pracovní smlouvu podepsal jako zaměstnanec a současně i za zaměstnavatele z titulu své funkce ředitele školy ("sám se sebou"). 2. Z takto založeného pracovního poměru dostal dne 5. 8. 2013 (tedy po pěti dnech jeho trvání) výpověď pro údajné nepřípustné užívání fyzických trestů, ke kterému mělo dojít koncem posledního školního roku; stěžovatel podal žalobu o určení neplatnosti této výpovědi. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. 5. 2014 č. j. 8 C 136/2013-109 dospěl k závěru, že výpověď je neplatná a své rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení o stěžovatelovu jednání označeném za výpovědní důvod. 3. Vedlejší účastnice se proti rozhodnutí odvolala, přičemž namítala zejména to, že nalézací soud špatně vyhodnotil provedené důkazy, vyvodil z nich chybné skutkové závěry, v důsledku čehož věc rovněž chybně právně posoudil. 4. Odvolací soud, aniž by sám provedl dokazování, rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil; učinil tak ovšem z jiných důvodů. Zabýval se totiž, na rozdíl od soudu nalézacího, otázkou platnosti pracovní smlouvy, kterou měl být pracovní poměr mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí založen. Dospěl k závěru, že pracovní smlouva je neplatná a pracovní poměr nevznikl, pročež nemohl být ani vypovězen - výpověď tedy považoval za neplatnou z důvodu neexistence pracovního poměru, který jí měl být ukončen. Jako důvod neplatnosti pracovní smlouvy uvedl odvolací soud střet zájmů, v němž se nacházeli stěžovatel a vedlejší účastnice - v takových případech není přípustné, aby za obě strany jednala táž osoba; s touto svou úvahou však účastníky obeznámil teprve v rámci odůvodnění rozsudku. 5. Stěžovatel následně podal ve věci dovolání, v němž uvedl, že odvolací rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího. Uvedl, že podle ustálené rozhodovací praxe se má při možném střetu zájmů individuálně zkoumat, zda o střet zájmů skutečně jde, což odvolací soud neučinil. Dále namítá stěžovatel porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí, neboť soud nedal v řízení nijak najevo, jakými úvahami se řídí, a stěžovateli tím byla odepřena možnost vyjádřit se k otázce, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. To měl soudce odvolacího senátu fakticky potvrdit i tím, že odůvodnění rozsudku uvedl slovy: "Možná budete překvapena..." Stěžovatel si nebyl vědom skutečnosti, že soud otázku platnosti posuzoval, a protože o tom nebyl ani poučen, nemohl na svoji obranu uvádět tvrzení či navrhovat důkazy, což je právo účastníka vyplývající ze základních principů civilního řízení. Tyto své argumenty podporuje stěžovatel také judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013 č. j. 23 Cdo 251/2012). 6. Dovolací soud dovolání odmítl z důvodu nedostatku subjektivní legitimace stěžovatele - rozsudkem odvolacího soudu mu bylo plně vyhověno a nevznikla mu ve věci samé ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou odvolacího rozsudku. II. Ústavní stížnost a vyjádření dalších účastníků 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a požaduje zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že rozhodnutí je ústavně nekonformní, neboť v příslušném řízení soud nepostupoval v souladu s principy práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Svým postupem nerespektoval ani princip předvídatelnosti, neboť stěžovateli neumožnil vyjádřit se k úvahám, jež soud vedly k rozhodnutí. Pokud by soud tyto své úvahy účastníkům býval předestřel, stěžovatel by nepochybně v řízení vznesl argumenty svědčící v jeho prospěch; takto je byl nucen uplatnit až v dovolání, avšak Nejvyšší soud se jimi věcně nezabýval. 8. Přestože petitem výslovně směřuje pouze proti rozsudku odvolacího soudu, svou argumentací stěžovatel brojí také proti usnesení dovolacího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu s ustálenou judikaturou vztáhl argumentaci rovněž proti usnesení dovolacího soudu, aniž by stěžovatele vyzýval k upřesnění (doplnění) petitu ústavní stížnosti [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3030/15 nebo ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3259/14 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména rozsudek Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00, dostupný na http://eslp.justice.cz]. 9. Odvolací soud ve svém vyjádření ze dne 16. 11. 2015 odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a konstatuje, že odůvodnění není jeho závaznou částí a za situace, kdy výrokem stěžovateli vyhověl, nechápe, proč se rozhodnutím cítí stěžovatel zaskočen. Dovolací soud ve svém vyjádření ze dne 11. 2. 2016 konstatuje, že z procesního hlediska nelze dovolání stěžovatele projednat, neboť napadá pouze odůvodnění odvolacího rozsudku, což není podle § 236 odst. 2 o. s. ř. přípustné; k odstranění namítaných procesních vad pak není určeno dovolání, ale žaloba pro zmatečnost. Protože stěžovatelově žalobě bylo výrokem vyhověno, vyslovuje dovolací soud pochybnosti o aktivní legitimaci stěžovatele k podání žaloby pro zmatečnost, potažmo k této ústavní stížnosti. 10. Z vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 4. 1. 2016 je patrné, že je s rozhodnutím obecných soudů spokojen; uvádí, shodně jako soud dovolací, že stěžovatel není k podání stížnosti aktivně legitimován, neboť mu bylo obecnými soudy vyhověno. Souhlasí s kvalifikací existence pracovního poměru, jak ji provedl odvolací soud, neshledává v napadeném řízení žádné ústavněprávní nedostatky a stížnost nepovažuje za důvodnou. III. Posouzení ústavní stížnosti 11. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatel po výzvě dne 9. 11. 2015 doplnil o chybějící přílohy, a konstatuje, že byla podána včas a stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. O aktivní legitimaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti, na rozdíl od soudu dovolacího a od názoru vedlejšího účastníka, nemá Ústavní soud pochyb, neboť podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není aktivní legitimace stěžovatele striktně podmíněna jeho předchozím neúspěchem ve věci. 12. O stížnosti rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by v tomto jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci. 13. K posouzení věci si vedle vyjádření účastníků a vedlejších účastníků vyžádal Ústavní soud spis Okresního soudu v Příbrami vedený pod sp. zn. 8 C 136/2013 a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. 14. Jádrem ústavněprávních deficitů napadeného rozhodnutí označil stěžovatel jeho překvapivost rozhodnutí, resp. překvapivost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud hodnotil otázku platnosti vzniku pracovního poměru, aniž by to účastníkům dal předem