IV.ÚS 3089/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3089/11 ze dne 12. 3. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky PYRGHOS LEFKOS a.s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1337, zastoupené Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Václavská 12, směřující proti jinému zásahu Krajského soudu v Brně a Ing. Miloslavy Horské, insolvenční správkyně úpadce Oděvní podnik, a.s. takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na zásah do jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 Listiny a s odkazem na porušení principů zakotvených v čl. 2 odst. 1 a v čl. 2 odst. 2 Listiny, v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a v čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že v rámci insolvenčního řízení úpadce Oděvní podnik, a.s. (dále jen "úpadce") se dne 19. srpna 2011 konala schůze věřitelů, na níž insolvenční soud nechal na návrh věřitelů společnosti Pivovar Holba, a.s., společnosti TEXTIL INVEST s.r.o. a stěžovatelky (dále jen "věřitelé") hlasovat o odvolání stávajících dvou členů věřitelského výboru J. B. a JUDr. I. Ř., PhD. Pro odvolání obou těchto členů věřitelského výboru hlasovalo 24 přítomných (nezajištěných) věřitelů, jejichž hlasy představovaly 13,6 % hlasů (všech) přítomných věřitelů. Krajský soud v Brně z této skutečnosti vyvodil, že schůzí věřitelů bylo rozhodnuto tak, že odvolání uvedených členů věřitelského výboru není navrhováno a vydal usnesení, kterým návrhy věřitelů, aby soud zrušil usnesení schůze věřitelů, kterými dosavadní členové věřitelského výboru (J. B. a I. Ř.) nebyli odvoláni, zamítl (dále jen "usnesení insolvenčního soudu"). Věřitelé, včetně stěžovatelky, proti usnesení insolvenčního soudu podali odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 3 VSOL 562/2011-B-878 ze dne 13. ledna 2012, jímž usnesení insolvenčního soudu potvrdil. Stěžovatelka uvádí, že základem, na němž spočívá porušování jejích práv, je způsob odpovědi na otázku, zda se většina nutná pro odvolání člena věřitelského výboru, původně zvoleného hlasy přítomných nezajištěných věřitelů, počítá ze všech přítomných věřitelů, anebo jen z přítomných nezajištěných věřitelů. Jde tedy podle stěžovatelky ve své podstatě o způsob, kterým insolvenční soud zjišťuje projevenou vůli schůze věřitelů. Eventuálně lze podle stěžovatelky také hovořit o interpretaci výsledku hlasování schůze věřitelů. O tom, co insolvenční soud zjistil, tento soud nevydává žádné rozhodnutí. Soud nerozhoduje (konstitutivně či deklaratorně) o žádných právech a povinnostech, ale jen čte (konstatuje), co se před ním odehrává. Podle stěžovatelky je tedy zjevné, že projednávaná stížnost není stížností proti rozhodnutí insolvenčního soudu ve formálním smyslu slova, ale proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tímto jiným zásahem je podle stěžovatelky právě nesprávný a setrvalý právní názor insolvenčního soudu o tom, že původní členové věřitelského výboru nebyli schůzí věřitelů konané dne 19. srpna 2011 odvoláni ze svých funkcí. Tento názor insolvenčního soudu pak podle stěžovatelky prostupuje jakýkoli další vývoj insolvenčního řízení, když insolvenční soud a insolvenční správkyně jednají jako se členy výboru s osobami, které členy výboru již nejsou, a naopak nejednají s osobami, které těmito členy jsou. Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podle ustanovení § 75 odst. 1 o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (tj. sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio, tedy je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výjimkami výše citovanými. Pravomoc Ústavního soudu směřuje primárně vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich jiného zásahu je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 4, str. 243 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usn. č. 30, str. 337, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že tato nesměřuje proti usnesení insolvenčního soudu, ale proti jeho jinému zásahu, kterým je nesprávný a setrvalý právní názor insolvenčního soudu o tom, že původní členové věřitelského výboru nebyli schůzí věřitelů konané dne 19. srpna 2011 odvoláni ze svých funkcí, přičemž v důsledku toho jedná insolvenční soud jako se členy věřitelského výboru s osobami, které členy výboru již nejsou, a naopak nejedná s osobami, které těmito členy jsou. Ústavní soud zvážil toto tvrzení stěžovatelky a dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatelka tvrdí, že se jedná o jiný zásah orgánu veřejné moci, ve skutečnosti to, proti čemu stěžovatelka ústavní stížností brojí, nemá povahu jiného zásahu orgánu veřejné moci. Námitky stěžovatelky směřují proti závěru insolvenčního soudu, (slovy stěžovatelky založeného na interpretaci výsledku hlasování schůze věřitelů), který byl projeven v usnesení insolvenčního soudu. A (pouze) prostřednictvím tohoto rozhodnutí je možno podle náhledu Ústavního soudu proti uvedenému závěru insolvenčního soudu brojit. Stěžovatelka tak měla k dispozici jinou možnost nápravy, než ústavní stížnost a tuto možnost stěžovatelka též využila, když proti usnesení insolvenčního soudu podala odvolání. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 562/2011-B-878 ze dne 13. ledna 2012, kterým bylo o odvolání proti usnesení insolvenčního soudu rozhodnuto, je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání meritorně projednal, zabýval se námitkami stěžovatelky v něm uvedenými (které jsou v převážné míře totožné s námitkami uváděnými v ústavní stížnosti) a k jednotlivým námitkám uvedl podrobnou argumentaci. Je tedy zcela nepochybné, že odvolání bylo efektivním prostředkem ochrany práv stěžovatelky. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že v části ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu insolvenčního soudu se jedná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o nepřípustný návrh. Jiný zásah insolvenční správkyně úpadce Ing. Miloslavy Horské (dá