IV.ÚS 3089/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3089/23 ze dne 24. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Trejbala, zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem, sídlem Divadelní 614/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2023 č. j. 33 Cdo 787/2023-276 a výrokům I, II a V rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. září 2022 č. j. 30 Co 48/2022-252, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Mgr. Pavla Svobody a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 12 C 307/2018 a Okresního soudu v Liberci sp. zn. 13 C 58/2016 vyplývá, že okresní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2021 č. j. 12 C 307/2018-172, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 2021 č. j. 12 C 307/2018-185, rozhodoval o žalobě Miluše Svobodové (o 127 010 Kč s příslušenství) a stěžovatele (o 95 520 Kč příslušenstvím) proti vedlejšímu účastníkovi (za účasti druhého vedlejšího účastníka jako vedlejšího účastníka na jeho straně) a o vzájemném návrhu prvního vedlejšího účastníka (o 2 x 31 490 Kč). Stěžovatele se týkaly výroky II, III, V a VII: výrokem II okresní soud žalobu stěžovatele zamítl, výrokem III vyhověl vzájemnému návrhu prvního vedlejšího účastníka, výrokem IV rozhodl o nákladech řízení mezi právním předchůdcem stěžovatele a vedlejším účastníkem tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem VII uložil právnímu předchůdci stěžovatele zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 32 271,04 Kč. 3. Stěžovatel v posuzované věci požadoval po prvním vedlejším účastníkovi žalovanou částku jako náhradu škody. Tu měl první vedlejší účastník způsobit jako advokát zastupující budoucí prodávající (právního předchůdce stěžovatele a Miluši Svobodovou) tím, že připravil návrh absolutně neplatné smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené s budoucí kupující Ivou Kořínkovou (dříve Kolomazníkovou) dne 14. 2. 2013 (dále jen "smlouva o smlouvě budoucí"). Škoda, jejíž náhrady se stěžovatel v řízení před okresním soudem domáhal, měla spočívat jednak v nákladech, kterou právní předchůdce stěžovatele Miroslav Feige vynaložil na náklady řízení (soudní poplatek, náklady na právní zastoupení) vedeného jím a Miluší Svobodovou proti Ivě Kořínkové u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 58/2016 o nahrazení projevu vůle (dále jen "řízení o nahrazení projevu vůle") a na náhradě nákladů vítězné protistraně. Okresní soud v Liberci totiž rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 13 C 58/2016-117 zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle projevu budoucí kupující paní Ivy Kořínkové k uzavření kupní smlouvy a uložil každému z žalobců povinnost nahradit Ivě Kořínkové náklady řízení ve výši 31 460 Kč s odůvodněním, že smlouva o smlouvě budoucí je absolutně neplatná. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2018 č. j. 29 Co 81/2018-149 rozsudek Okresního soudu v Liberci ve výroku o věci samé potvrdil a výši nahrazovaných nákladů řízení před soudem prvního stupně snížil vždy na 15 760 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení pak měli žalobci zaplatit Ivě Kořínkové po 34 460 Kč. Vzájemným návrhem se první vedlejší účastník v posuzované věci domáhal náhrady plnění, které zaplatil za právního předchůdce stěžovatele z titulu jeho povinnosti náhradě nákladů odvolacího řízení o nahrazení projevu vůle. 4. Okresní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že přestože je smlouva o smlouvě budoucí podle rozsudku Okresního soudu v Liberci absolutně neplatná, tvrzená škoda by nevznikla (náklady vyvolané vedením neúspěšného řízení o nahrazení projevu vůle), pokud by ve věci nebyla podána právním předchůdcem stěžovatele žaloba a následné odvolání. Sepsání absolutně neplatné smlouvy prvním vedlejším účastníkem tak není v příčinné souvislosti se vznikem nárokované škody a podmínky odpovědnosti prvního vedlejšího účastníka za škodu podle § 24 a 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), tak nejsou naplněny. Okresní soud vyhověl vzájemnému návrhu prvního vedlejšího účastníka, protože ten plnil za právního předchůdce stěžovatele, co měl po právu plnit sám. 5. Krajský soud napadeným rozsudkem ohledně rozsahu, který se týkal stěžovatele, rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III a V potvrdil (výrok I), změnil výrok VII tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 29 088,50 Kč (výrok II) a uložil stěžovateli zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 729 Kč (výrok V). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že první vedlejší účastník v řízení před Okresním soudem v Liberci právního předchůdce stěžovatele Feigeho a Miluši Svobodovou nezastupoval, neměl vliv na průběh tohoto řízení o nahrazení projevu vůle, ani na jeho důsledky, jde-li o vznik nákladů účastníků na právní zastoupení a na úhradu soudních poplatků. První vedlejší účastník zcela případně podle krajského soudu poukázal na to, že takové zjevné vady smlouvy, jež způsobily její absolutní neplatnost, představují okolnost, kterou náleželo předběžně vyhodnotit tomu advokátu, který byl zmocněn oběma jmenovanými k jejich zastupování v řízení o nahrazení projevu vůle, a to již v rámci úvahy o tom, zda vůbec zvolit cestu soudního řízení. Krajský soud měl proto za logické závěry okresního soudu, že příčinou vzniku stěžovatelem tvrzené škody bylo jednání právního předchůdce stěžovatele (případně jeho nového právního zástupce), nikoli jednání prvního vedlejšího účastníka. 6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, o jehož objektivní přípustnosti byl krajským soudem poučen. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením s odkazem na svou judikaturu dovolání proti výroku I krajského soudu v části potvrzující výrok II okresního soudu jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že se krajský soud ve svých závěrech, že újma vzniklá v řízení o nahrazení projevu vůle vedeném před Okresním soudem v Liberci, ve kterém právního předchůdce stěžovatele nezastupoval první vedlejší účastník (jež tak procesními úkony nemohl výsledek sporu nijak ovlivnit), neodchýlil při řešení v dovolání předestřené otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou a časovou souvislost se vznikem škodlivého následku. Dovolání proti výroku I krajského soudu v části potvrzující výrok III okresního soudu Nejvyšší soud odmítl z důvodu objektivní nepřípustnosti podle § 236 občanského soudního řádu, neboť předmětem sporu je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, nejde přitom o spor z pracovněprávního vztahu ani ze spotřebitelské smlouvy. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém názoru, že prvotní příčinou vzniku škody v dané věci bylo sepsání smlouvy vedlejším účastníkem. Krajský soud i Nejvyšší soud podle stěžovatele zcela pominuly řetězec postupně nastupujících příčin a následků a jejich propojení, tedy to, že nebyla-li by tato smlouva v řízení o nahrazení projevu vůle posouzena soudy jako absolutně neplatná, byl by právní předchůdce stěžovatele v tomto řízení úspěšný a nebylo by mu uloženo uhradit náklady řízení protistraně. Soudy se tedy měly v nyní posuzované věci především zabývat předběžnou otázkou, zda mohla být žaloba na nahrazení projevu vůle úspěšná, nebyla-li by smlouva o smlouvě budoucí shledána soudy v řízení o nahrazení projevu vůle absolutně neplatnou. Stěžovatel je o tom přesvědčen a přičítá primární odpovědnost za vznik škody vedlejšímu účastníkovi, který smlouvu sepsal. Postup soudů považuje stěžovatel za obrácení příčiny a následku (k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu). Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud by žalobu o nahrazení projevu vůle nepodal, ztratil by po uplynutí jednoho roku možnost nárokovat kupní cenu z