IV.ÚS 309/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 309/07 ze dne 22. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy ve věci stěžovatelky Základní organizace Odborového svazu KOVO Selekta, se sídlem Praze 7, Janovcova 18, zastoupené JUDr. Jitkou Zemanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prosecká 20, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 452/2005-153 ze dne 27. 3. 2006 a proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2669/2006-174 ze dne 8. 11. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Dne 1. 2. 2007 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 20 odst. 1, čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Řízení o této ústavní stížnosti předcházelo rozhodnutí Okresního soudu v Semilech, který svým rozsudkem ze dne 14. 4. 2005 č. j. 6 C 336/2004-121 zamítl žalobu Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů České republiky (dále jen "Odborový svaz") na určení, že Odborový svaz je vlastníkem v žalobě vymezených nemovitostí (dále jen "nemovitosti"). Své zamítnutí Okresní soud v Semilech zdůvodnil předčasností žaloby, jinak ale dal v odůvodnění svého rozsudku Odborovému svazu za pravdu - konstatoval, že nemovitosti byly ve vlastnictví původní Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy Čech a Moravy - Asociace svobodných odborů České republiky při Selekta a. s. (dále jen "Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy") pouze po dobu, po kterou tato existovala jako organizační jednotka Odborového svazu. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání Odborového svazu svým rozsudkem ze dne 27. března 2006 č. j. 24 Co 452/2005-153 rozsudek Okresního soudu v Semilech změnil a určil, že Odborový svaz je vlastníkem předmětných nemovitostí. Své rozhodnutí zdůvodnil (řečeno souhrnně) tak, že původní Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy zanikla bez transformace do jiné organizační jednotky Odborového svazu - to ovšem znamená, že jejím právním nástupcem není stěžovatelka, nýbrž se jím stal Odborový svaz sám. Krajský soud v předmětném rozsudku dále argumentoval tím, že transformace Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy do jiné odborové organizace (- v tomto případě do stěžovatelky), jež by se stala jejím právním nástupcem a přebrala by její veškerý majetek dle článku 12 odst. 3 stanov Odborového svazu účinných od 17. 2. 2001, by byla možná pouze tehdy, pokud by šlo o transformaci do jiné organizační jednotky v rámci Odborového svazu. Vzhledem k tomu, že Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy "přešla" k jinému odborovému svazu, zanikla dle názoru Krajského soudu v Hradci Králové s tím, že jejím právním nástupcem se stal Odborový svaz a její majetek připadl jemu, nikoli stěžovatelce, byť tato na Základní organizaci Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy v "materiálním smyslu" navazuje. Stěžovatelka podala proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo rozsudkem č. j. 28 Cdo 2669/2006-17 ze dne 8. listopadu 2006 zamítnuto, přičemž se dovolací soud v podstatě ztotožnil s názorem odvolacího soudu. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelka napadla právě projednávanou ústavní stížností. Obecné soudy podle stěžovatelky zvolily takový výklad a aplikaci stanov Odborového svazu, jež je v rozporu s Listinou zaručeným právem sdružovat se a vlastnit majetek. Zmíněný rozpor stěžovatelka spatřuje především ve skutečnosti, že zatímco se svobodně a jako vlastník majetku začlenila do struktury Odborového svazu, došlo postupnou úpravou stanov Odborového svazu k tomu, že stěžovatelka nemůže svobodně vystoupit, resp. organizovat se v jiném svazu (čímž bylo porušeno jeho právo svobodně se sdružovat), aniž by přišla o svůj majetek, jehož je historickým vlastníkem. Za tohoto stavu realizace práva svobodně se sdružovat znamená ztrátu vlastnického práva k majetku stěžovatelky, a naopak zachování vlastnictví k nemovitostem - byť, vzhledem k jednání Odborového svazu, velmi nejisté - vede k nedobrovolnému omezení možnosti svobodně se sdružit v rámci jiného odborového svazu. Dle názoru stěžovatelky je podobná kolize dvou základních Listinou zaručených práv, kdy uplatnění jednoho z nich zcela vylučuje realizaci druhého, zcela protiústavní. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí obecných soudů a všechny dokumenty k ústavní stížnosti přiložené. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit jejímu právnímu názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky je tvrzení, že v důsledku aplikace shora uvedených stanov (resp. jejich vybraných ustanovení) Odborového svazu, které považuje za rozporné s Listinou základních práv a svobod, došlo fakticky k vyvlastnění jejího majetku. Stěžovatelka namítá, že stanovy byly upravovány se zřejmým úmyslem koncentrovat veškerý majetek organizačních jednotek do vlastnictví Odborového svazu. Dle jejího názoru zde dochází ke kolizi dvou základních subjektivních práv - práva svobodně se sdružovat a práva vlastnit majetek - kdy uplatnění jednoho z nich zcela vylučuje realizaci druhého. V tomto směru však Ústavní soud musí shodně jako například Nejvyšší soud konstatovat, že tyto námitky, uvedené nejprve v dovolání a pak i v ústavní stížnosti, bylo nutno přiměřeně uplatnit při schvalování stanov samotných, eventuálně postupem dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb."), kdy se mohla Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy (resp. její členově) v zákonných lhůtách domáhat soudního určení, zda byla změna stanov v otázce vlastnictví majetku v souladu se zákonem (stanovami) či nikoliv. Ústavní soud nadto již ve své předchozí judikatuře uvedl, že právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem. Pokud toto právo není využito, je případný následný soudní přezkum limitován; může se koncentrovat pouze do posouzení, zda byl dodržen procedurální postup při přijímání příslušného rozhodnutí (srov. sp. zn. I. ÚS 90/06). V souladu s právě uvedeným Ústavní soud konstatuje, že závěrům obecných soudů, k nimž dospěly v napadených rozhodnutích, nelze z ústavního hlediska, s ohledem na právní úpravu obsaženou v tehdy platných stanovách, jakož i v relevantních právních předpisech, nic vytknout. Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy vystoupila z Odborového svazu (došlo k jejímu zániku) a "stala se" členem odborové organizace u jiného odborového svazu (tedy nedošlo k transformaci v rámci "původního" Odborového svazu). Na základě toho nutno tedy podle Ústavního soudu dospět k názoru, že předmětné nemovitosti zůstaly ve vlastnictví Odborového svazu. Rozhodnutí "vystoupit" z Odborového svazu Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy učinila i přesto, že jí byly stanovami určené podmínky ohledně nakládání s majetkem Odborového svazu známy. Pokud nevyužila možnosti poskytnuté jí zákonem č. 83/1990 Sb. (srov. výše), musela si být, s ohledem na platné stanovy,