IV.ÚS 309/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 309/09 ze dne 4. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. P. T., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 1 Nt 801/2009 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 19. 12. 2008 č. j. 3 ZT 101/2008-374, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na osobní svobodu, garantovaného čl. 8 odst. 1, 2, 3, 5, jakož i čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny, čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 usnesením ze dne 19. 12. 2008 č. j. 3 ZT 101/2008-374 rozhodlo podle § 71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě. Stěžovatelem podaná stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 1 Nt 801/2009 zamítnuta. 3. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 4. 2008 s tím, že vazba se u něj započítává od 7. 4. 2008. Je tedy vazebně stíhán již 10 měsíců, a to pro trestný čin nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187/1, 2, písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve stádiu přípravy podle ustanovení § 7 odst. 1 tr. z. ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. z. Trestného jednání se měl dopustit tím, že spolu s dalšími obviněnými v době od 20. 12. 2007 do 7. 4. 2008 v pronajatém rodinném domě v Praze 10 pomocí speciálně nainstalovaného technologického zařízení vypěstovali nejméně 101 kusů rostliny konopí, přičemž k výrobě drogy samé nedošlo. Stěžovatel namítá, že ve vztahu k němu není ve skutku uveden žádný konkrétní popis jednání, kterého se měl dopustit a není tedy zřejmé, co konkrétně je mu kladeno za vinu a čím měly být naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. 4. Ústavní stížností napadenými usneseními bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) tr. ř. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že obviněný není hlášen na cizinecké policii, nemá v České republice konkrétní bydliště, na kterém by se před zadržením zdržoval, a že vystupoval na cizí pas. Státní zástupkyně dále uvedla, že existuje nebezpečí vyhýbání se trestnímu stíhání, zvláště za situace, kdy obviněný je ohrožen uložením nepodmíněného trestu. Pokud jde o důvod vazby předstižné, uvedla státní zástupkyně, že stěžovatel by mohl v trestné činnosti pokračovat, neboť nemá legální zdroj příjmů. Stěžovatel považuje toto odůvodnění za nedostatečné a nemohlo proto podle jeho názoru založit důvody k prodloužení vazby. Obvodní soud pro Prahu 10 dal v napadeném usnesení sice stěžovateli za pravdu v tom, že usnesení státní zástupkyně je nedostatečně odůvodněno, ale namísto toho, aby vadu napravil, pokračoval v nezákonném stavu a stížnost obviněného zamítl. Stěžovatel uvádí, že v průběhu řízení doložil, že má v České republice dostatečné rodinné vazby a v případě propuštění na svobodu by se zdržoval u své sestry ve Stržanově 85 u Žďáru nad Sázavou, kde by měl zajištěnu práci v oboru prodeje textilního zboží a obuvi, přičemž jeho sestra navíc za něj nabízela záruku. 5. Ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 71 odst. 4 tr. ř. musí být navíc řádně odůvodněno, a to proč nebylo možno stíhání ve lhůtě skončit a zároveň musí být kumulativně splněna podmínka, že propuštěním obviněného na svobodu hrozí zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního stíhání. Tyto skutečnosti však nebyly podle názoru stěžovatele v napadeném usnesení státní zástupkyně ani tvrzeny, natož doloženy nějakými konkrétními okolnostmi a stěžovatel v tomto směru namítá s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99, I. ÚS 303/01 a II. ÚS 347/96 nedostatečné odůvodnění napadených vazebních rozhodnutí. 6. Rozhodnutím státní zástupkyně tak podle názoru stěžovatele došlo zejména k zásahu do jeho základního práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupem soudu, který rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o ponechání obviněného ve vazbě bez jeho přítomnosti a slyšení, došlo navíc k porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy a v důsledku toho i k porušení práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 Listiny, a to i přesto, že kratší dobu předtím slyšen byl, neboť neměl možnost se vyjádřit k dalším skutečnostem, které nastaly po obdržení napadeného rozhodnutí státní zástupkyně. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil. II. 7. K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 10. Ve svém vyjádření vyslovuje nesouhlas se stěžovatelovým tvrzením, že mu není vůbec zřejmé, co je mu kladeno za vinu. Z popisu skutku je zcela zřejmé, že jde o pěstování marihuany ve velkém rozsahu ve speciálně zřízené velkopěstírně, kterého se měl stěžovatel dopustit spolu s dalšími spoluobviněnými. Pokud přitom popis skutku nerozlišuje jednání jednotlivých spoluobviněných, resp. nevymezuje rozdělení jejich úloh při této trestné činnosti, nijak to nezpůsobuje jeho nedostatečnost či neurčitost. V dané věci totiž není pochyb, že spoluobvinění jsou stíháni jako spolupachatelé, přičemž z vymezení spolupachatelství podle § 9 tr. z. vyplývá, že pokud byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Je proto nerozhodné, pokud zatím popis skutku blíže nespecifikuje jednání jednotlivých spolupachatelů, kdy teprve po projednání věci soudem, u kterého je těžiště dokazování, bude možné objektivní stránku trestné činnosti ve vztahu k jednotlivým spolupachatelům blíže specifikovat - samozřejmě za předpokladu, že bude spolehlivě prokázána jejich vina. K dalším námitkám stěžovatele soud nemá co dodat, neboť se jimi z převážné části zabýval již v napadeném usnesení ze dne 6. 1. 2009, ve kterém je podle názoru soudu vše podstatné řečeno. 8. K ústavní stížnosti se vyjádřilo rovněž Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10, a to pouze konstatováním, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. 9. Shora uvedená vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 10 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Do úvah plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 6, nález č. 88, str. 145). 12. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného jednání, kterého se měl dopustit, a které je předmětem jeho trestního stíhání, v jehož důsledku je ponecháván i nadále ve vazbě. K uvedené námitce Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanov