IV.ÚS 309/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 309/19 ze dne 2. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem sídlem Vítkova 247/7, Praha 8, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 14 Kse 1/2018-114, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 1, čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší správní soud jako kárný soud na návrh předsedy Okresního soudu v Ostravě jako kárného žalobce ústavní stížností napadeným rozhodnutím vydaným podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, uznal výrokem III. stěžovatele vinným, že jako soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce v jedenácti exekučních věcech (specifikovaných v uvedeném výroku), a to i přesto, že insolvenční soud po splnění oddlužení rozhodl v rámci insolvenčních řízení o osvobození dlužníků (povinných) od placení pohledávek podle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), čímž spáchal kárné provinění podle § 116 odst. 2 písm. b) exekučního řádu, za které mu kárný soud uložil písemné napomenutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že na rozdíl od Nejvyššího správního soudu se domnívá, že pohledávka nákladů exekuce v části, která vznikla a bylo ji možné přihlásit do insolvenčního řízení, je naturální obligací, tzn. že nadále existuje a pouze ztrácí na své vymahatelnosti, k čemuž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 29 Cdo 3509/2010. K závěru Nejvyššího správního soudu, že se stěžovatel provinil proti důstojnosti exekutora tím, že se neřídil nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV ÚS 3250/14 (dále jen nález sp. zn. IV ÚS 3250/14), stěžovatel poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 56/2015, ve kterém Nejvyšší soud podle stěžovatele dospěl k opačnému závěru než Ústavní soud, neboť konstatoval, že nevykonaná pohledávka z titulu náhrady nákladů exekuce co do odměny soudního exekutora vzniká v okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Stěžovatel přitom poukazuje na další rozhodnutí obecných soudů, která tento závěr Nejvyššího soudu přijala. V této souvislosti stěžovatel konstatuje, že uvedený rozpor judikatury nevzal Nejvyšší správní soud v úvahu a není zřejmé, jak se měl stěžovatel vypořádat s tím, když existující praxe soudů je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti stěžovatel dále zdůrazňuje, že Ústavní soud v rámci precedenční vázanosti své nálezové judikatury předpokládá, že při odlišném výkladu právních norem lze dojít k jinému závěru a překonat jinou interpretací dosavadní judikaturu Ústavního soudu za účelem vývoje. Stěžovatel tvrdí, že k odlišnému názoru se po vzoru exekučních soudů uchýlil i on, a to s důrazem na roztříštěnost právních názorů napříč judikaturou a s ohledem na závaznou judikaturu Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele je nejasné, zda je významnější názor Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, kdy Nejvyšší soud stojí na vrcholku soudní soustavy a Ústavní soud stranou. Otázkou tedy podle stěžovatele zůstává, zda se mají soudy i exekutor při své činnosti řídit nálezem sp. zn. IV. ÚS 3250/14 nebo judikaturou Nejvyššího soudu, přijímající opačné závěry - rozsudek ze dne 24. 11. 2010, č. j. 29 Cdo 3509/2010, a usnesení ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 29 NSČR 62/2016. K tomu stěžovatel dále poznamenává, že uvedená rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu byla publikována ve sbírkách, což podle stěžovatele značí u obou stejnou důležitost a vnáší ještě více nejasnosti o závaznosti judikatury. Stěžovatel vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, neboť je vrcholným orgánem soudní soustavy pro záležitosti týkající se podústavního práva a jeho judikatura je aplikována soudní praxí. Stěžovatel dále namítá nesplnění všech podmínek testu přípustnosti zásahu do svých práv. Uvedené spatřuje zejména v nedostatku přezkoumatelnosti napadeného rozsudku a absenci veřejného zájmu, přičemž Nejvyšší správní soud se podle stěžovatele nezabýval proporcionalitou svého zásahu. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění narušení důstojnosti exekutorského stavu. K tomu stěžovatel dále uvádí, že z pohledu veřejnosti nemohl stěžovatel svým jednáním ohrozit výkon činnosti soudního exekutora, jelikož exekuční řízení je neveřejné, stejně tak jako exekuční a soudní spis, do kterých mohou nahlížet pouze účastníci exekučního řízení anebo osoby s právním zájmem na věci. Daná kauza nebyla současně ani zmedializována. Stěžovatel zdůrazňuje, že základním předpokladem pro možnou kárnou odpovědnost exekutora je známost veřejnosti a negativní povaha situace, jež ve svém důsledku může ohrozit důvěru exekutorského povolání, přičemž je rozhodující, jak se situace jeví veřejnosti, nikoliv osobám, jež rozhodují o kárné žalobě na exekutora. Uvedené hodnocení v napadeném rozsudku podle stěžovatele zcela chybí. Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo umožněno předkládat v řízení před Nejvyšším správním soudem důkazy na svou obhajobu, neboť opakovaně navrhoval jako svědka svého exekutorského kandidáta. Argument, na základě kterého Nejvyšší správní soud uvedený důkaz v řízení neprovedl - podle kterého právní názor se neprokazuje a proto není výslech třeba - považuje stěžovatel za excesivní, neboť výslech měl směřovat k tomu, jak právní názor vznikl, čím je podložen, na jakých argumentech a judikatuře stojí. Konečně stěžovatel také namítá, že závěry o vině nemají oporu v provedeném dokazování, neboť byl ve výroku III. napadeného rozhodnutí uznán vinným, že v označených exekučních řízeních vydal příkaz k náhradě nákladů exekuce, ač takové příkazy nikdy nevydal a nebyl z takového skutku nikdy žalován. Z bodu 22. napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že v těchto řízeních byla vydána usnesení o zastavení exekuce spojená s rozhodnutím o nákladech, a to uložením povinnému náhrady nákladů exekuce podle § 89 exekučního řádu. Část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterou je jeho jednání označeno za vypočítavé či jako cynická úvaha, považuje stěžovatel za dehonestující a nepřípustný zásah do jeho osobní sféry a porušení práva na důstojnost. II. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). III. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K námitce stěžovatele, směřující k otázce závaznosti nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, Ústavní soud připomíná, že v čl. 89 odst. 2 Ústavy se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Z uvedeného vyplývá pro obecné soudy, Nejvyšší soud nevyjímaje, povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, vyplývá, že i obecné soudy mají povinnost poskytovat ochranu základním právům, přičemž Ústavní soud přestavuje autoritu sjednocující judikaturu v oblasti ústavní (srov. čl. 83 Ústavy). S tím souvisí často Ústavním soudem vyslovovaná doktrína o regulativních idejích a vyza