IV.ÚS 3092/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3092/16 ze dne 18. 7. 2017 N 128/86 SbNU 195 Znovu k otázce plného odškodnění klientů zkrachovalé cestovní kanceláře za neuskutečnění zahraničního zájezdu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Musila - ze dne 18. července 2017 sp. zn. IV. ÚS 3092/16 ve věci ústavní stížnosti 1. Lenky Marešové, 2. Ladislava Mareše, 3. Marcely Mazárové, právní nástupkyně původní stěžovatelky Vladislavy Janákové, a 4. Hany Janákové, všech zastoupených Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou, se sídlem Hálkova 2, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 1281/2016-212 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015 č. j 12 Co 62/2015-146 vydaným v řízení o zaplacení náhrady škody za neuskutečnění zahraničního zájezdu z důvodu úpadku cestovní kanceláře, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015 č. j 12 Co 62/2015-146 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015 č. j 12 Co 62/2015-146 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé (dále též "žalobci") s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení náhrady škody za neuskutečnění zahraničního zájezdu pro úpadek cestovní kanceláře Globaltour, s. r. o., (dále jen "cestovní kancelář"). 2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 12 C 238/2013-109, který si Ústavní soud vyžádal k ověření tvrzení stěžovatelů, vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též "obvodní soud") po provedeném dokazování a za použití teleologického výkladu ustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 159/1999 Sb."), ve shodě s čl. 7 směrnice Rady ze dne 13. 6. 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS), a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora Evropské unie dospěl k závěru, že vzniklé nároky žalobců, jejichž zájezd se v důsledku úpadku cestovní kanceláře neuskutečnil, musí být uspokojeny v celém rozsahu. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2014 č. j. 12 C 238/2013-109 vyhověl žalobě stěžovatelů a zavázal žalovanou Českou podnikatelskou pojišťovnu, a. s., Vienna Insurance Group, (dále též "žalovaná") povinností zaplatit Lence Marešové částku ve výši 18 363 Kč s příslušenstvím, Ladislavu Marešovi částku ve výši 12 413 Kč s příslušenstvím, Vladislavě Janákové částku ve výši 12 697 Kč s příslušenstvím a Haně Janákové částku ve výši 20 049 Kč s příslušenstvím. Dále žalované uložil, aby žalobcům zaplatila náklady řízení ve výši 31 328 Kč. Skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 netřeba podrobně uvádět, neboť jsou účastníkům řízení dostatečně známa. Lze jen stručně shrnout, že každý ze žalobců jako zákazník uzavřel s cestovní kanceláří cestovní smlouvu, v níž se cestovní kancelář zavázala poskytnout jim zájezd do Turecka v určeném termínu. Žalobci zaplatili zálohu ve výši 50 % celkové ceny zájezdu, který se však v důsledku úpadku cestovní kanceláře neuskutečnil. Z pojištění cestovní kanceláře pro případ úpadku poskytla žalovaná každému z žalobců pojistné plnění do výše 5,4 % zaplacené zálohy s odůvodněním, že nemůže krýt škody klientů cestovní kanceláře nad limit pojistného plnění sjednaného v rámci pojistné smlouvy, které v plném rozsahu vyplatila. 3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl. S poukazem na závěry prezentované v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1868/14 ze dne 24. 2. 2015 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí k obdobné problematice konstatoval, že z vnitrostátní úpravy nelze dovodit povinnost žalované poskytnout žalobcům z důvodu úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění z pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nad rámec sjednané pojistné částky. Městský soud poučil žalobce, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné. 4. Stěžovatelé v přesvědčení, že jim bylo poskytnuto nesprávné poučení, napadli rozsudek městského soudu dovoláním podaným v tříměsíční lhůtě ve smyslu § 240 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl jako opožděné. Podle Nejvyššího soudu byli žalobci poučeni správně, neboť předmět sporu představovaly samostatné nároky žalobců v bagatelní výši a nešlo o vztahy ze spotřebitelské smlouvy. 5. Stěžovatelé napadli rozsudek městského soudu rovněž ústavní stížností, kterou Ústavní soud po zjištění, že ve věci bylo podáno dovolání, odmítl jako předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou usnesením sp. zn. III. ÚS 2301/15 ze dne 17. 9. 2015 (v SbNU nepublikováno). II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a rozsudek Městského soudu v Praze označili za nezákonné rozhodnutí, které v důsledku nesprávného poučení nebylo možné přezkoumat v dovolacím řízení. Upozornili, že po vydání napadeného rozsudku Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1996/13 ze dne 16. 7. 2015 (N 130/78 SbNU 57) vyložil, že v případě dvou rovnocenných výkladových variant práva (v daném případě zákona č. 159/1999 Sb.) musí obecné soudy upřednostnit výklad ústavněprávní a eurokonformní a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2370/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 111/81 SbNU 755), ve věci s obdobnou problematikou, judikoval, že spotřebitelům je třeba zachovat právo na úhradu plné výše pojistného plnění, které nemá být redukováno o výši limitu sjednaného v pojistné smlouvě mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou. Podle stěžovatelů městský soud při posouzení sporu pochybil, když při výkladu zákona č. 159/1999 Sb. nepostupoval in favorem conventionis. 7. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s vyloučením možnosti podat proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání. Podle jejich názoru ve sporu nešlo o oddělené nároky jednotlivých žalobců v bagatelní výši, ale o celkovou částku 63 523 Kč, která přesahovala limit stanovený pro přípustnost dovolání v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelé uvedli, že jsou členy jedné rodiny a hodlali cestovat společně v počtu osmi dospělých osob a čtyř dětí. Formulář cestovní smlouvy však pro nedostatek místa neumožňoval zadat všechny cestující do jedné cestovní smlouvy, a proto zprostředkovatel zájezdu rozdělil cestujících do čtyř cestovních smluv, které byly uzavřeny v jednom okamžiku. Z pohledu stěžovatelů šlo o koupi jednoho společného zájezdu. 8. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že plnění pojišťovny bylo svojí povahou plněním zajišťujícím nárok ze spotřebitelské smlouvy, kde se limit pro bagatelní věci neuplatní. V této souvislosti poukázali na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 ze dne 20. 6. 2013, ve kterém Nejvyšší soud judikoval, že práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze posuzovat odděleně od použitých zajišťovacích prostředků s tím, že i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obč. zák."). Podle stěžovatelů existuje-li zákonná povinnost cestovní kanceláře pojistit se pro případ úpadku a toto pojištění nezajišťuje účinnou ochranu spotřebitelů, mělo by jejich procesní postavení odpovídat procesnímu postavení spotřebitelů (resp. být jim na roveň). Odmítnutí dovolání bez věcného projednání stěžovatelé vnímali jako porušení práva na soudní ochranu. III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší soud i Městský soud v Praze shodně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že lhůta k podání dovolání nebyla u dovolatelů zachována (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), a proto dovolání odmítl. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněn