IV.ÚS 3094/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3094/18 ze dne 23. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jakovce, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 6 As 146/2018-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne 2. 10. 2015 č. j. MMP/241641/15 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že jako řidič motorového vozidla na křižovatce nerespektoval signál s červeným světlem "Stůj!". 3. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 18. 1. 2016 č. j. DSH/654/16 bylo jako opožděné zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše rubrikovanému rozhodnutí Magistrátu města Plzně, jelikož posledním dnem pro podání odvolání proti uvedenému rozhodnutí bylo pondělí 19. 10. 2015. Odvolání bylo podáno prostřednictvím České pošty s využitím služby DopisOnline, která jednotlivá elektronická podání transformuje do listinné podoby prostřednictvím Postservisu, jehož zřizovatelem je Česká pošta. Stěžovatelovo odvolání považoval vedlejší účastník za podané až dnem 20. 10. 2015, kdy bylo podání transponováno do listinné podoby a odesláno, a nikoliv den 19. 10. 2015, kdy byla zásilka zadána elektronicky do systému České pošty. 4. Proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 28. 11. 2016 č. j. 17 A 24/2016-65 (dále jen "první rozsudek krajského soudu") napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Krajský soud přisvědčil stěžovateli, že pro zachování lhůty k podání odvolání podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), je rozhodující okamžik žádosti o poštovní službu, který byl držitelem poštovní licence datově potvrzen jako den podání doporučené zásilky na poštovní stvrzence. Dospěl tedy k závěru, že odvolání stěžovatele bylo podáno včas. 5. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 6 As 14/2017-39 zrušil první rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 19. 12. 2017 č. j. 10 As 20/2017-49 k závěru, že okamžik, ke kterému je zásilka podána k poštovní přepravě podle kogentního § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu, nemůže být modifikován soukromoprávním ujednáním, tj. Obchodními podmínkami DopisOnline (bod 34 usnesení rozšířeného senátu). Den elektronické objednávky služby DopisOnline přes webovou stránku https://online.postservis.cz tedy není okamžikem podání zásilky k poštovní přepravě podle § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu, neboť není rozumný důvod se domnívat, že v případě služby DopisOnline, která je službou ryze soukromé povahy, má být za okamžik podání zásilky k poštovní přepravě považován z hlediska veřejného práva již den objednání této služby, bez ohledu na to, kdy pošta skutečnou zásilku zpracuje a předá podle zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o poštovních službách"), k poštovní přepravě. S ohledem na tyto závěry tak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě stěžovatele byla zásilka podána až dne 20. 10. 2015, tedy po uplynutí lhůty k odvolání. 6. V následném řízení krajský soud, jsa vázán výše vyjádřeným právním názorem, žalobu stěžovatele jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 9. 3. 2018 č. j. 17 A 24/2016-107 (dále jen "druhý rozsudek krajského soudu") zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 7. Ke kasační stížnosti stěžovatele proti druhému rozsudku krajského soudu rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením ze dne 27. 6. 2018 č. j. 6 As 146/2018-30 tak, že kasační stížnost odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), což odůvodnil § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že stěžovatel rozporuje výhradně závěry prvního kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, byť výslovně se proti tomuto rozhodnutí nevymezil, a v kasační stížnosti zcela přehlíží, že se touto věcí již Nejvyšší správní soud zabýval a stěžovatelem rozporovanou otázku v úplnosti vyřešil. Nadto stěžovatel fakticky rozporuje názor rozšířeného senátu, kterým je tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu vázán, a pokud by kasační stížnost neodmítl, musel by ji s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017 č. j. 10 As 20/2017-49 zamítnout. Žádné další výhrady proti druhému rozsudku krajského soudu stěžovatel v kasační stížnosti nevznesl. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel uvádí, že rozhodnou právní otázkou v nyní přezkoumávané věci je, zda je lhůta (např. k podání odvolání) podle § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu zachována i tehdy, je-li podání v elektronické podobě zadáno do příslušného webového formuláře služby DopisOnline a poštou je přijetí této žádosti potvrzeno vydáním podacího lístku (názor stěžovatele), nebo zda k učinění podání ve smyslu správního řádu dojde až vytisknutím, vložením do obálky a odesláním zásilky (názor Nejvyššího správního soudu). V této souvislosti stěžovatel namítá, že závěr o opožděnosti podaného odvolání ze strany Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a vedlejšího účastníka je přepjatě formalistický, zjevně nespravedlivý, v rozporu s kogentní právní úpravou a nepřípustně zasahuje do právní jistoty a dobré víry stěžovatele, včetně ochrany práva legitimního očekávání, jehož garantem jsou zejména soudy ve správním soudnictví. Jinými slovy, stěžovatel brojí proti rozhodnutím založených na sofistikovaném odůvodňování zjevné nespravedlnosti, neboť materiálně nemohlo dojít k narušení účelu lhůty k podání odvolání tím, že pošta odvolání stěžovatele údajně vytiskla až dne 21. 10. 2015. Stěžovatel v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou v ústavní stížnosti odkazuje, zastává názor, že úkolem soudů je poskytovat skutečnou zákonnou ochranu práv, a nikoliv formální vyřízení bez ohledu na její materiální aspekty s tím, že v daném případě se stěžovateli nedostalo zejména zákonné ochrany práva legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces. Tato svá tvrzení s odkazy na právní úpravu a judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu dále obsáhle odůvodňuje a domáhá se zrušení napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 10. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel po obsahové stránce namítá zejména neústavnost rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 6 As 14/2017-39, kterým byl zrušen první rozsudek krajského soudu, a v této souvislosti také napadá zejména právní závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017 č. j. 10 As 20/2017-49, Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není