IV.ÚS 3094/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3094/23 ze dne 7. 5. 2024 Povinnost soudu vyzvat v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě žalobce k označení jiného vhodného pozemku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Olgy Klímové a 2) MUDr. Ireny Kubatkové, obou zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, č. j. 28 Cdo 2357/2023-526, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 4. 2023, č. j. 35 Co 322/2022-470, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a A) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, a B) obchodní společnosti Rybářství Doksy spol. s r. o., sídlem Nerudova 24, Doksy, zastoupené JUDr. Tomášem Homolou, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2023, č. j. 28 Cdo 2357/2023-526, v rozsahu, ve kterém odmítl dovolání stěžovatelky Olgy Klímové proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 4. 2023, č. j. 35 Co 322/2022-470, porušil základní právo stěžovatelky Olgy Klímové na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2023, č. j. 28 Cdo 2357/2023-526, v rozsahu, ve kterém odmítl dovolání stěžovatelky MUDr. Ireny Kubatkové proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 4. 2023, č. j. 35 Co 322/2022-470, a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci výrokem III. a V. uvedeného rozsudku porušily základní právo stěžovatelky MUDr. Ireny Kubatkové na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, č. j. 28 Cdo 2357/2023-526, se ruší v rozsahu, kterým bylo výrokem I. odmítnuto dovolání stěžovatelky Olgy Klímové proti výrokům II., IV. a VI. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 4. 2023, č. j. 35 Co 322/2022-470, a v rozsahu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky MUDr. Ireny Kubatkové proti výrokům III. a V. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 4. 2023, č. j. 35 Co 322/2022-470, a ve výrocích II., III., IV. a V. IV. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 4. 2023, č. j. 35 Co 322/2022-470, se ruší ve výrocích III. a V. V. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. V nyní posuzované věci se každá ze stěžovatelek jako osoba oprávněná dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ("zákon o půdě"), domáhala nahrazení projevu vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu ("SPÚ") uzavřít s každou z nich smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních pozemků v katastrálním území Doksy u Máchova jezera. Tímto způsobem usilovaly o vydání náhradních pozemků (první stěžovatelka žádala tři pozemky, druhá jeden) za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem stanovené překážky. Okresní soud v České Lípě ("okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 36 C 43/2019-352, stěžovatelkám vyhověl a nahradil projev vůle SPÚ uzavřít s každou z nich smlouvu o bezúplatnému převodu požadovaných pozemků podle § 11a zákona o půdě (výroky 1 a 2) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu pouze ohledně jednoho z pozemků, který požadovala první stěžovatelka (výrok I.); ohledně zbylých dvou pozemků požadovaných první stěžovatelkou a pozemku požadovaného druhou stěžovatelkou výroky 1 a 2 rozsudku okresního soudu změnil tak, že zamítl žalobu první stěžovatelky (výrok II.) i druhé stěžovatelky (výrok III.) a uložil nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů první stěžovatelce ve vztahu k SPÚ a druhé vedlejší účastnici, která byla vedlejší účastnicí na straně SPÚ (výroky IV. a VI.) a druhé stěžovatelce ve vztahu k SPÚ (výrok V). Důvodem zamítnutí žalob byl závěr krajského soudu, že vymezené pozemky nejsou k převodu na stěžovatelky vhodné. V případě první stěžovatelky totiž stát již nebyl jejich vlastníkem, neboť SPÚ oba pozemky po rozhodnutí okresního soudu převedl na druhou vedlejší účastnici. Krajský soud přitom dospěl k závěru, že tento postup nebyl v rozporu s dobrými mravy, neboť primárně nesledoval záměr zmařit stěžovatelčin nárok. Současně krajský soud konstatoval, že první stěžovatelka již nedisponuje ani dostatečným restitučním nárokem (v mezidobí došlo v jiných řízeních k uspokojení některých restitučních nároků pravomocnými rozsudky jiných soudů). Krajský soud přitom neuznal její další nároky plynoucí z § 18a zákona o půdě, neboť by postupoval v rozporu se zásadou zákazu novot. 3. Dovolání, kterým se stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu (vyjma výroku I.) bránily, Nejvyšší soud odmítl dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") jako nepřípustné. Jako vadnou a neprojednatelnou označil Nejvyšší soud tu část dovolání, ve které první stěžovatelka předestřela otázku platnosti smlouvy o převodu vlastnického práva k pozemkům na druhou vedlejší účastnici v době, kdy probíhalo řízení mezi stěžovatelkami a SPÚ o nahrazení projevu vůle SPÚ (resp. byl již i vynesen rozsudek). První stěžovatelka údajně řádně nevymezila důvod přípustnosti dovolání (tzn. odklon krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe), neboť neoznačila konkrétní judikaturu, a tím nebyl umožněn věcný přezkum rozhodnutí odvolacího soudu. 4. Nejvyšší soud nadto upozornil, že krajský soud úvahu o platnosti převodní smlouvy uvedl pouze jako alternativní důvod zamítnutí žaloby první stěžovatelky. Za zásadnější důvod zamítnutí žaloby považoval Nejvyšší soud, že se první stěžovatelce nepodařila prokázat existence restitučního nároku ve výši rovnající se hodnotě požadovaných pozemků, což sice v dovolání rovněž kritizovala, avšak nespojila to již s řešením odpovídající právní otázky a nevymezila tak řádně důvod přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud připomenul, že bylo-li důvodem rozhodnutí odvolacího soudu několik samostatných okolností, pro které nebylo žalobě možno vyhovět, je nutné zpochybnit všechny; v opačném případě totiž nemůže věcný přezkum jen některého z nich na výsledku nic změnit. Jinak řečeno, dovolací soud se může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu. 5. Přípustnost dovolání druhé ze stěžovatelek podle Nejvyššího soudu nemůže založit námitka nesprávnosti postupu krajského soudu, který ji nevyzval k vyjádření, zda souhlasí s převodem alternativních pozemků či k přímému označení takových pozemků, které by byly způsobilé uspokojit jí uplatněný nárok v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě, v němž soud není vázán petitem žaloby. Nenavrhla-li totiž stěžovatelka sama v průběhu celého řízení, ve kterém byla zastoupena advokátem, rozdělení dotčeného pozemku, ani převod odlišného pozemku, není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016) a Ústavního soudu (např. nález ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20), jež soudu jinak ukládá vést neúspěšného žadatele k označení jiných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok (např. usnesení ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1185/2022). 6. Část dovolání, kterou byly napadeny první stěžovatelkou výroky III. a V. rozsudku krajského soudu a druhou stěžovatelkou výroky II., IV. a VI., shledal Nejvyšší soud jako subjektivně nepřípustnou, neboť těmito výroky byla dotčena vždy pouze práva druhé z nich (např. povinnost hradit vedlejším účastníkům náklady řízení). V těchto částech tedy dovolání odmítl dle § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. 7. Dovolání první stěžovatelky proti výrokům IV. a VI. a druhé stěžovatelky proti výroku V. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ve kterých stěžovatelky namítaly nezohlednění okolností zvláštního zřetele hodných odvolacím soudem, Nejvyšší soud odmítl z důvodu, že dovolání není ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. II. Argumentace stěžovatelek 8. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu i rozsudku krajské