IV.ÚS 3095/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3095/07 ze dne 24. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Špotem, advokátem Advokátní kanceláře v Berouně, Wagnerovo nám. 1541, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 27 Co 319/2004-212, rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2004 č. j. 5 C 39/99-193, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003 č. j. 27 Co 277/2003-181 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 1. 2003 č. j. 5C 39/99-167, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů na základě přesvědčení, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, a to práv garantovaných čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že každý může činit co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, čl. 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a čl. 10 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Došlo taktéž k dotčení jeho práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, práva domáhat se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, žalobou u Okresního soudu v Berouně se domáhal, aby městu Beroun (žalovanému) byla uložena povinnost zajistit na své náklady připojení jeho nemovitosti na veřejný vodovod a povinnost nahradit mu vzniklou škodu ve výši 1.154.000,- Kč. Okresní soud v Berouně nejprve částečným rozsudkem ze dne 16. 1. 2003 č. j. 5C 39/99-167 zamítl stěžovatelovu žalobu v části týkající se uložení povinnosti městu Beroun zajistit na své náklady připojení nemovitosti stěžovatele na veřejný vodovod. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 10. 2003 č. j. 27 Co 277/2003-181 rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 11. 2003. Posléze pak Okresní soud v Berouně konečným rozsudkem ze dne 23. 3. 2004 č. j. 5 C 39/99-193 rozhodl i o zbývajícím žalobním petitu stěžovatele tak, že jeho návrh na zaplacení náhrady škody ve výši 1.154.000,- Kč zamítl. Stěžovatel proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal odvolání, Krajský soud v Praze však rozsudkem ze dne 30. 9. 2004 č. j. 27 Co 319/2004-212 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 9. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1989/2005 odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 3. Stěžovatel k ústavní stížnosti uvádí, že jeho rodina postavila nemovitost v části obce Beroun - Závodí s podmínkou uvedenou ve stavebním povolení vybudovat vlastní zdroj vody, čehož bylo dosaženo v roce 1975 vybudováním studny ve skále. Do té doby byla voda pro nemovitost z větší části dovážena. V souvislosti se živelnou parcelací a povolenou výstavbou dalších domů v dané části obce však u vybudovaného vodního zdroje došlo k podstatné ztrátě vody. Pro obecný nedostatek vody v dané lokalitě bylo městem Beroun rozhodnuto o prodloužení stávajícího vodovodu do této části obce a Městský úřad v Berouně uzavřel s majiteli nemovitostí v dané části obce k datu 20. 10. 1993 dohodu o odběru vody. Stěžovatel tuto dohodu odmítl podepsat vzhledem k ustanovení dohody, že z důvodu špatných tlakových poměrů se Městský úřad v Berouně nezavazuje k dodávce vody ani k náhradnímu zásobování. Nakonec však i stěžovatel v důsledku extrémního nedostatku vody tuto dohodu dne 27. 6. 1994 podepsal. Z důvodu zejména špatných tlakových poměrů v potrubí a polohy stěžovatelovy nemovitosti v kopci vodovod dostatečně nezajišťoval stěžovateli dodávky vody a stěžovatel proto dosáhl na základě jím podané žaloby zneplatnění uzavřené dohody o odběru vody rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 2. 1996 č. j. 7 C 225/94-23 a domníval se, že dalším jednáním s obcí dosáhne provedení nezbytných technických úprav na nové části prodlouženého vodovodu v místech, kde se nachází jeho nemovitost. Předpokládané nápravy však jednáním s obcí nedosáhl a proto se předmětnou žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně domáhal nápravy uložením povinnosti městu Beroun zajistit na své náklady připojení nemovitosti stěžovatele na veřejný vodovod a povinnosti nahradit mu vzniklou škodu. Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho základních práv zaručených Listinou v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 37 odst. 3, stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Berouně sp. zn. 5 C 39/99. III. 5. Ústavní soud se dříve, než posoudil ústavní stížnost věcně, zabýval nejprve otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti návrhu. Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené ustanovení specifikuje, co se takovým prostředkem rozumí. Z hlediska posuzované ústavní stížnosti je v souvislosti s napadenými rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003 č. j. 27 Co 277/2003-181 a Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 1. 2003 č. j. 5C 39/99-167 tímto rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003 č. j. 27 Co 277/2003-181, který, jak Ústavní soud zjistil z doručenky uložené v připojeném spisu (č.l. 184), byl zástupci stěžovatele doručen dne 26. 11. 2003. Jestliže tedy byla ústavní stížnost stěžovatelem podána k poštovní přepravě na poště Praha 1 pod R 052895 dne 3. 12. 2007, jde ve vztahu k těmto dvěma napadeným rozhodnutím obecných soudů o návrh, který je podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. 6. U zbývajících dvou napadených rozhodnutí - rozsudků Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 3. 2004 č. j. 5 C 39/99-193 a Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 27 Co 319/2004-212, které posuzovaly stěžovatelův žalobní návrh na zaplacení náhrady škody ve výši 1.154.000,- Kč za přerušení dodávky vody, je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje tvrzení již uplatněná v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, k nimž dospěly nalézací a odvolací soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Stěžovatel těmto rozhodnutím, jimiž mu nebylo vyhověno v jeho návrhu na přiznání náhrady škody, vytýká toliko obecně, že ze strany soudů došlo k naprostému vybočení z kontextu popsaných skutečností, kdy se z projednávané věci vytratila základní myšlenka a právo stěžovatele na obnovení původního stavu věcí. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti nepřináší nic nového k závěru nalézacího soudu, že dodávka vody byla přerušena s ohledem na shora označený rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 2. 1996, jímž bylo vyhověno stěžovatelově žalobě na neplatnost uzavřené dohody o odběru vody, z čehož nalézací soud dovodil, že přerušení dodávky vody bylo vyvoláno samotným stěžovatelem. Nalézací soud tak neshledal naplnění podmínky zavinění na straně žalovaného a neprováděl již proto ani další dokazování dle návrhu stěžovatele, neboť je s ohledem na učiněný právní závěr již považoval za nadbytečné. Stejný právní názor v otázce náhrady škody posléze zaujal i soud odvolací, přičemž dále dovodil, že na uzavření další dohody, která by žalovanému ukládala dodávat vodu do nemovitosti stěžovatele, stěžovateli právní nárok nevznikl. Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, oba obecné soudy se tvrzeními stěžovatele, které byly předmětem jejich úvah při rozhodování v dané věci, řádně zabývaly a dostatečně obsáhle se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. 7. Jak Ústavní soud konstatuje z posuzované ústavní stížnosti, stěžovatel jím tvrzený zásah do základních práv zaručených čl. 2 odst. 3 Listiny, že každý může činit co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a čl.