IV.ÚS 3097/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3097/09 ze dne 17. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, AK se sídlem Sadová 1585/07, 702 00 Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 435/2009 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2009 sp. zn. 2 To 112/2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena její základní ústavní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V petitu ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nejvyšší státní zástupkyně jí byl odvolacím soudem uložen nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. Při rozhodování o výši trestu odnětí svobody bylo nedostatečně přihlédnuto k mimořádným poměrům její osoby jako pachatelky. Dále namítla, že proti rozsudku odvolacího soudu si nemohla podat řádný opravný prostředek. II. Z trestního spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 29 T 7/2008, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 9. 2008 sp. zn. 29 T 7/2008 uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. (zkratka "tr. zák." označuje v tomto usnesení zákon č. 140/1961 Sb., který platil v době rozhodování obecných soudů v této věci), kterého se dopustila (stručně řečeno) tím, že v době od června 2001 do září 2007 jako zaměstnanec společnosti REMAK, a. s., se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, zneužila své pracovní pozice všeobecné a mzdové účetní tak, že průběžně v celé řadě případů z pokladny REMAK vybírala různě vysoké hotovostní částky (pravidelně každý měsíc celkem ve výši cca 70 000,- Kč), které si ponechávala pro vlastní potřebu, což zakrývala tím, že tyto částky vykazovala jako hotovostně vyplacené odměny za práce provedené mimo pracovní poměr, kteréžto práce však nebyly provedeny, a odměny za ně označeným pracovníkům nikdy nebyly vyplaceny, přičemž jednáním popsaným podrobně pod body 1. - 65. skutkové věty rozsudku způsobila společnosti REMAK škodu ve výši 5 488 622,- Kč. Podle § 248 odst. 4 za použití § 40 odst. 1 tr. zák. byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem výkonu s vysloveným dohledem na zkušební dobu pěti let, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání, povolání funkce nebo činnosti, k níž je zapotřebí zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravují zvláštní předpisy, spojených s hmotnou odpovědností a s nakládáním s finančními prostředky, na dobu šesti let, Podle § 227 odst. 1 tr. ř. byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit společnosti REMAK, a. s., škodu ve výši 3 563 170,- Kč. Odvolání státního zástupce do výroku o trestu bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.12.2008 sp. zn. 2 To 112/2008 zamítnuto. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 435/2009 zrušil usnesení odvolacího soudu v části, v níž byl ponechán beze změny výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2008 sp. zn. 29 T 7/2008 a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 7. 2009 sp. zn.. 2 To 112/2008 z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 9. 2008 sp. zn. 29 T 7/2008 ve výroku o trestu a podle § 248 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon do věznice s dohledem a k trestu zákazu činnosti shodnému jako v rozsudku soudu prvního stupně. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. III. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení: Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20. 7. 2008, přičemž (zjevně omylem) konstatoval, že v ústavní stížnosti jsou uplatněny převážně námitky, které byly stěžovatelkou vzneseny v jejím řádném opravném prostředku, k nimž se vyslovil odvolací soud ve svém (ústavní stížností napadeném) rozhodnutí. Nejvyšší soud odkázal na právní závěry vztahující se k aplikaci § 40 odst. 1 tr. zák. vyslovené v napadeném usnesení s tím, že dle jeho názoru jimi k porušení práv stěžovatelky zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 či čl. 36 odst. l Listiny nedošlo. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Nejvyšší státní zastupitelství se vzdala postavení vedlejšího účastníka. IV. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se výlučně uloženého trestu odnětí svobody odkazuje Ústavní soud především na čl. 90 Ústavy, dle nějž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn; trestní zákon mu pro jeho rozhodování poskytuje alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru. Podle článku 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů nezastupitelné. Zásadně není v kompetenci Ústavního soudu závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která je součástí nezávislého soudcovského rozhodování. Ústavnímu soudu, který není součástí obecných soudů a není jim rovněž nadřízen, nepřísluší vstupovat do hodnocení skutečností pro výši trestu rozhodných provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti. To připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad pro ukládání trestu v trestním zákoně stanovených. Pokud obecný soud při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin postupuje podle obecných zásad platných pro ukládání trestů, není dán důvod pro jakýkoliv zásah Ústavního soudu do rozhodování soudu o druhu a výměře trestu. V naznačeném směru v posuzované věci Ústavní soud žádné protiústavní pochybení dotýkající se stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nezjistil. Podmínky pro zásah Ústavního soudu do napadeného výroku o trestu nejsou splněny. K námitce, která se týká nemožnosti podat řádný opravný prostředek proti rozsudku odvolacího soudu, uvádí Ústavní soud, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu a novém projednání věci odvolacím soudem byla stěžovatelka v naprosto shodné procesní situaci, v jaké byla při prvém projednání odvolání státního zástupce, které bylo podáno v její neprospěch, a to výlučně do výroku o trestu. Pokud by již při prvém rozhodnutí o odvolání státního zástupce odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona, jejichž smysl a výklad Nejvyšší soud v řízení o dovolání velmi podrobně rozvedl, včetně aplikace na projednávanou trestní věc, a odvolání státního zástupce vyhověl, rovněž by stěžovatelka nebyla oprávněna napadnout takovéto rozhodnutí odvolacího soudu řádným opravným prostředkem. Při veřejných zasedáních 2. 12. 2008 a 20. 7. 2009 konaných o odvolání státního zástupce měla stěžovatelka (stejně jako její obhájce) šanci na argumenty státního zástupce reagovat a k těmto se vyjádřit. V. Soud prvního stupně při odůvodnění zvolené právní kvalifikace, tj. použití vyšší trestní sazby u trestného činu podle § 248 tr. zák. (5 - 12 roků odnětí svobody), jmenovitě upozornil na "okolnosti případu" (forma přímého úmyslu, extrémně dlouhá doba páchání trestné činnosti, mimořádně vysoký počet útoků, překročení hranice škody velkého rozsahu nezanedbatelným způsobem) a dal najevo, že si je vědom právního názoru respektovaného trestněprávní teorií i praxí, podle něhož při právní kvalifikaci a ukládání trestu nelze zároveň dovodit, že je splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. a přitom aplikovat § 40 odst. 1 tr zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody rovněž se zřetelem na "okolnosti případu" a že je tedy možná aplikace § 40 odst. 1 tr. zák. jen se zřetelem na "poměry pachatele". Za tyto "poměry pachatele" pak - v rozporu s judikaturou - považoval plné doznání, upřímnou lítost, napomáhání orgánům činným v trestním řízení a částečnou náhradu škody. Odvolací soud se v řízení o odvolání státního zástupce podaného do výroku o trestu s postupem nalézacího soudu v podstatě ztotožnil a rovně