IV.ÚS 3098/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3098/14 ze dne 15. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky DORLAND, spol. s.r.o., se sídlem Rokycanova 794/31, Praha 3, zastoupené Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, č.j.16 Cm 27/2006-145, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, č.j. 23 Cdo 1626/2013-342, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2011, č. j. 16 Cm 27/2006-145, výrokem I. zavázal žalovanou, aby zaplatila stěžovatelce (resp. právní předchůdkyni stěžovatelky DORLAND Brno, spol. s.r.o.) částku 350 990,-Kč, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 1 717 750,90 Kč spolu s 0,3 % úrokem z prodlení z částek a za dobu v tomto výroku specifikovaném a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 11 817 517,29 Kč a výrokem III. žalované uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, výrokem I. potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 28 002,47 Kč a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu co do částky 322 987,53 Kč zamítl; výrokem II. potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba na zaplacení částky 1 717 750,90 Kč s 0,3% denním úrokem z prodlení z částek a za období ve výroku uvedených zamítnuta; výrokem III. změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni částku 1 000 980,30 Kč a ve zbývající části úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v částce 10 816 536,90 Kč potvrdil; výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č.j. 23 Cdo 1626/2013-342, rozhodl tak, že dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, kterým byl změněn vyhovující výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, č.j. 16 Cm 27/2006-145, tak, že žaloba byla co do výše 322 987,53 Kč zamítnuta. Dále ve výroku II. Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, ve výroku II. a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, č.j. 16 Cm 27/2006-145, v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 1 717 750,90 Kč s 0,3 % denním úrokem z prodlení z částek a za období uvedené v tomto výroku, a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě. Ve výroku III. pak Nejvyšší soud dovolání odmítl v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, č.j. 16 Cm 27/2006-145, ohledně úroku z prodlení ve výši 10 816 536,90 Kč. II. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy podle stěžovatelky pochybily při výkladu rámcové smlouvy o reklamní činnosti ze dne 1. 5. 2003 a důsledně se nezabývaly ani jejími námitkami (resp. námitkami její právní předchůdkyně), a to zejména otázkou možnosti změny písemné smlouvy jinou než písemnou formou. Konkrétně má stěžovatelka za to, že soudy nedostatečně posoudily otázku povahy tzv. mediaplánu a jeho podřazení pod proces sjednávání a schvalování zadání díla dle rámcové smlouvy. Soudy podle stěžovatelky nesprávně posoudily také možnost, že zavedením oboustranně mlčky akceptovaného postupu objednávání dílčích plnění došlo v důsledku konkludentní akceptace v části týkající se procesu kontraktace jednotlivých plnění k faktické změně rámcové smlouvy o reklamní činnosti, byť jinou než písemnou formou. Obecné soudy podle stěžovatelky založily své rozhodnutí zcela nesprávně na tom, že byl-li v rámcové smlouvě o reklamní činnosti stanoven způsob kontraktace, není možné dílčí plnění, která nebyla sjednána takto stanoveným způsobem, podřadit pod režim rámcové smlouvy, a to přesto, že v předchozím období bylo takto oběma smluvními stranami postupováno opakovaně. Dle mínění stěžovatelky soudy nerespektovaly fakt, že smluvní strany postupovaly tímto způsobem po delší dobu, nepřihlédly ani k obchodním zvyklostem týkajícím se schvalování inzerce a reklamy v daném oboru a shora naznačenou problematiku právní povahy mediaplánu, jakož i faktický způsob sjednávání dílčích kontraktů, posoudily stroze lingvisticky a právně dogmaticky. Rozhodnutí o podřazení dílčího kontraktu smlouvě o reklamní činnosti má přitom zásadní vliv na výši úroku z prodlení, který je v ní sjednán ve výši 0,3% denně. Tím, že obecné soudy odmítly aprobovat možnost změny písemně uzavřené smlouvy jinou než písemnou formou, tedy v daném případě formou konkludentního jednání smluvních stran, zasáhly podle stěžovatelky do ústavně zaručeného práva na smluvní autonomii a v důsledku toho, že se dostatečně nevypořádaly s námitkami její právní předchůdkyně, bylo zasaženo rovněž právo na spravedlivý proces. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje také na neústavnost procesu v rámci odvolacího řízení před Vrchním soudem v Olomouci, a to zejména v otázce doměření soudního poplatku z odvolání, a vyjadřuje také přesvědčení, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo. IV. Pakliže stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že se obecné soudy nezabývaly otázkou podřazení tzv. mediaplánu pod proces sjednávání a schvalování zadání díla dle rámcové smlouvy a v této souvislosti nezohlednily možnost změny písemně uzavřené smlouvy konkludentním jednáním smluvních stran, není těmto námitkám možno přisvědčit. V této souvislosti lze odkázat zejména na podrobné odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (viz s. 10-15) a rozsudku Nejvyššího soudu (viz s. 8-10). Soudy vycházely z příslušných pasáží rámcové smlouvy o reklamní činnosti, která obsahovala smluvní výši úroku z prodlení, velmi přesně stanovený postup jednotlivých fází kontraktace a jejich písemnou formu. Dospěly k závěru (zjednodušeně řečeno, podrobně viz odůvodnění obou rozsudků), že v tomto konkrétním případě nelze mediaplán, který obsahoval "komplexní nabídku na zajištění předmětné části reklamní činnosti, cenovou kalkulaci a časový harmonogram" považovat za potvrzenou objednávku ve smyslu uzavřené smlouvy, když představuje pouze toliko druhý krok při uzavírání konkrétního závazkového vztahu, což vyplývá z příslušných ustanovení dané smlouvy. Upozornily také, že pokud stěžovatelce sjednaný postup kontraktace v praxi již dále nevyhovoval, mohla kdykoliv navrhnout změnu smlouvy o reklamní činnosti. Pokud však byla pro vystavení a potvrzení objednávky smluvena písemná forma, nebyla běžná emailová komunikace dostačující. Soudy dále dovodily, že stěžovatelka své nároky uplatňovala výlučně na základě smlouvy o reklamní činnosti, přičemž však zároveň připustil