IV.ÚS 3098/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3098/24 ze dne 4. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Loužila, zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2024 č. j. 21 Cdo 1128/2024-578, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 30 Co 315/2023-526, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. srpna 2023 č. j. 48 C 223/2019-478, ve znění opravného usnesení ze dne 30. srpna 2023 č. j. 48 C 223/2019-490, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023 č. j. 21 Cdo 3879/2022-388, ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2023 sp. zn. 21 Cdo 3879/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 38 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dala vedlejší účastnice s odkazem na § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, pro nadbytečnost. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V návaznosti na kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023 č. j. 21 Cdo 3879/2022-388 vyšel obvodní soud ze zjištění, že stěžovatel byl zaměstnancem vedlejší účastnice na pozici projektanta silnoproudu v divizi č. 151, a protože v průběhu roku 2019 klesla vytíženost oddělení, kam stěžovatelova divize spadala, rozhodlo představenstvo vedlejší účastnice o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa zastávaného stěžovatelem. V souladu s tím stěžovatel dostal výpověď pro nadbytečnost. Vedlejší účastnice prokázala tvrzení o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa stěžovatele a prokázala též jeho nadbytečnost. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že vedlejší účastnice bezprostředně po jeho odchodu aktivně činila kroky k přijetí nového zaměstnance na jím dříve zastávanou pozici, rovněž neprokázal, že snaha najít za něj náhradu byla učiněna v souladu s vůlí představenstva vedlejší účastnice. K prokázání tohoto tvrzení nepostačuje inzerát, který se na podzim roku 2019 nacházel na webových stránkách vedlejší účastnice, ani komunikace vedoucí personálního oddělení s vedoucím divize č. 141, respektive s uchazečem o zaměstnání. Podle obvodního soudu nebylo možno dovodit, že by představenstvo vedlejší účastnice skutečně mělo vůli nového zaměstnance na pozici zastávanou stěžovatelem přijmout. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění zejména uvedl, že obvodní soud byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího soudu, a proto znovu v potřebném rozsahu provedl hodnocení důkazů, z nichž vyvodil skutková zjištění. Podle městského soudu vyhodnotil obvodní soud správně skutečnosti rozhodné pro posouzení eventuální neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, proto se ztotožnil s jeho závěry a pro stručnost na ně odkázal. Stěžovatel podle městského soudu hodnotil důkazy rozhodné pro posouzení věci účelově. V řízení nevyšlo ani najevo, že by byl stěžovatel diskriminován kvůli svému věku. Stala-li se práce seniorního projektanta se zaměřením na silnoproud (tedy práce stěžovatele) pro vedlejší účastnici nepotřebnou, bylo na její úvaze, kterému ze svých zaměstnanců dá výpověď pro nadbytečnost. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatel v dovolání neformuloval takovou otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, kterými stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v příslušném ustanovení zákona. Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že by se ve svém předchozím kasačním rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Pokud stěžovatel v dovolání namítl, že rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho námitek nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž městský soud založil svůj závěr, že v dané věci byly splněny podmínky pro postup podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Kritiku právního posouzení odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než těch, z nichž odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí vycházel, což stěžovatel v dovolání nerespektuje. V dovolacím řízení Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat dokazování provedené soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že Nejvyšší soud v řízení, z něhož vzešel jeho napadený rozsudek, porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce. Odchýlil se totiž od dosavadní judikatury, podle které přijme-li zaměstnavatel jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost, je to zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu. Naopak v napadeném rozsudku Nejvyšší soud vyslovil názor, že rozhodnutí o organizační změně je součástí obchodního vedení. Vyslovil také, že závěr soudů nižších stupňů o simulaci rozhodnutí o organizační změně postrádá jakoukoliv vazbu na tvůrce vůle vedlejší účastnice, tedy na její představenstvo. Chtěl-li se Nejvyšší soud od judikatury vztahující se k posuzování dodržení podmínek pro ukončení pracovního poměru pro nadbytečnost odchýlit, měl věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu. Pokud tak neučinil, porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce. 6. V řízení byla podle stěžovatele porušena rovnost účastníků řízení, neboť na něj bylo uvaleno zcela nepřiměřené břemeno (stěžovateli bylo uloženo, aby předložil důkaz, který je pro něj nedosažitelný; ze své pozice nemůže prokázat vazbu vedlejší účastnice na vůli jejího statutárního orgánu). Naopak to byla vedlejší účastnice, která měla prokázat a vysvětlit, za jakých okolností byl vystaven inkriminovaný inzerát na obsazení pozice, kterou dříve zastával stěžovatel. V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž poukazuje na to, že ke zcela odlišným právním závěrům oproti svému původnímu rozhodnutí obvodní soud dospěl, aniž by v řízení prováděl nové důkazy nebo již provedené důkazy zopakoval. Bylo na vedlejší účastnici, aby prokázala své tvrzení, že se snížila vytíženost divize, ve které pracoval stěžovatel. Obvodní soud rovněž dospěl k závěru, že z provedených důkazů nebylo možno dovodit, že by představenstvo vedlejší účastnice skutečně mělo vůli na místo dříve zastávané stěžovatelem přijmout někoho nového. Taková okolnost však podle stěžovatele v řízení nebyla prokázána (resp. vyvrácena), a pokud obvodní soud tento závěr učinil, navodil situaci spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, navazujícími skutkovými závěry a následným právním hodnocením. Ústavní soud přitom v nálezu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 4002/19 (N 184/102 SbNU 129) uzavřel, že uvedený extrémní rozpor spočívá i v tom, pokud v daném řízení existuje kolize obsahu soudem provedeného důkazu (konkrétně inzerce s nabídkou pracovního místa) a z něho vyvozeného skutkového závěru - neexistence volného pracovního místa. Nebylo také povinností stěžovatele, aby prokazoval, kdy reálně byl inzerát hledající nástupce na stěžovatelovu pozici na webové stránky vedlejší účastnice řízení vyvěšen. Stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší soud porušil zásadu přímosti dokazování, neboť zaujal vlastní skutkové závěry (když hodnotil inzerát a komunikaci vedoucí personálního oddělení s vedoucím divize č. 141), aniž by uvedené důkazy provedl. To i přesto, že podle nálezu ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175) platí, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl. Zatížily-li obecné soudy stěžovatele zcela nepřiměřeným a nesplnitelným důkazním břemenem, porušily jeho právo na spravedliv