IV.ÚS 3101/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3101/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Františka Nedbalého, zastoupeného JUDr. Marií Martinovou, advokátkou, sídlem Roháčova 2614, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 100/2024-31 ze dne 12. září 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, sídlem Krymská 2011/2a, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel si pořídil dne 4. srpna 2023 v Německu silniční motocykl a v rámci kupní ceny tam uhradil i daň z přidané hodnoty (DPH), týž den motocykl dovezl do České republiky. Na základě sdělení Územního pracoviště v Chebu (správce daně), že je povinen odvést DPH v České republice, podal českým daňovým orgánům hlášení o pořízení nového dopravního prostředku a motocykl uvedl i v přiznání k DPH za srpen 2023. V návaznosti na to vydal vedlejší účastník dne 16. srpna 2023 platební výměr, v němž stěžovateli vyměřil DPH ve výši 32 135 Kč. 3. Stěžovatel podal proti tomuto platebnímu výměru žalobu, ve které odkazoval na stanovisko Generálního finančního ředitelství (GFŘ) publikované na internetových stránkách Finanční správy ze dne 22. dubna 2004, kde se hovoří v souvislosti s pořízením nového dopravního prostředku jen o autě, lodi a letadle. Stěžovatel se dne 29. srpna 2023 dotázal GFŘ, zda uvedené stanovisko je stále platné a obdržel odpověď, že ano. 4. Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 77 Af 10/2023-52 ze dne 10. dubna 2024 žalobu zamítl s tím, že motocykl naplňuje zákonem stanovená kritéria dopravního prostředku i motorových pozemních vozidel [§ 4 odst. 4 písm. a) i písm. b) bod 1 zákona o DPH]. Stanovisko GFŘ neshledal krajský soud rozporné s textem zákona o DPH, resp. s jeho výkladem, který zaujal vedlejší účastník. Stěžovatel totiž odkazuje toliko na informativní text, jehož účelem bylo ilustrativním způsobem představit instituty (tehdy nového) zákona o DPH, v žádném případě nejde o metodiku výkladu či jakkoli jinak "autoritativní" výklad předmětných ustanovení zákona, který by měl zakládat ustálenou správní praxi. Stěžovatel v žalobě ani nedává žádné příklady ustálené správní praxe ve vztahu k jeho názoru, že z hlediska zákona o DPH nelze motocykl považovat za motorové pozemní vozidlo. O legitimním očekávání stěžovatele, že právě jím zastávaný výklad bude v jeho případě použit, proto není možno hovořit. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s krajským soudem v tom, že pojem motocykl nepochybně spadá pod definici dopravního prostředku, za který § 4 odst. 4 písm. a) zákona o DPH považuje vozidlo, jiný prostředek nebo zařízení, které jsou určené k přepravě osob nebo zboží z jednoho místa na jiné a které jsou obvykle konstruované pro použití k přepravě a mohou k ní být skutečně použity. Stejně tak naplňuje definici nového dopravního prostředku, kterým § 4 odst. 4 písm. b) téhož zákona rozumí motorové pozemní vozidlo s obsahem válců větším než 48 cm3 nebo s výkonem větším než 7,2 kW, pokud bylo dodáno do 6 měsíců ode dne prvního uvedení do provozu nebo má najeto méně než 6 000 km. Odkázal na usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 Ads 88/2006-132 ze dne 21. července 2009 (č. 1915/2009 Sb. NSS, bod 80), v němž dospěl k závěru, že jasná (pochybnosti nevzbuzující) slova zákona předčí (překonají) jakékoliv očekávání, ať už vzniklo jakkoliv. 6. Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedený výklad § 19 ve spojení s § 4 odst. 4 písm. b) zákona o DPH se sice pohyboval z pohledu textu zákona v jeho mezích, vybočil však z ústavní ochrany vlastnického práva. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 385/04 ze dne 20. ledna 2005, podle kterého i v případě daně uložené na základě zákona poruší státní moc vlastnické právo, interpretuje-li příslušné zákonné ustanovení způsobem, který by se ocital mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti, například tak, že by interpretací zákonných ustanovení rozšiřovala daňovou povinnost na subjekty či situace, na něž podle zákona daňová povinnost nedopadá. Tak postupoval Nejvyšší správní soud při výkladu § 4 odst. 4 písm. b) zákona o DPH, když nepřisvědčil stěžovateli podané definici pojmu nového dopravního prostředku, která vycházela z informací poskytnuté GFŘ. Porušil tak princip právní jistoty a legitimního očekávání založeného správní praxí GFŘ. Stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším správním soudem, že jde o pouhý informativní text GFŘ, a domnívá se, že jde o metodický výklad. I kdyby se pojem nový dopravní prostředek ve smyslu § 4 odst. 4 písm. b) zákona o DPH opravdu neomezoval jen na auta, lodě a letadla, představuje (opačná) informace poskytnutá GFŘ veřejnou publikovanou správní praxi, která zakládá stěžovatelovo legitimní očekávání, že takový (publikovaný) výklad bude v jeho věci použit. I nesprávná správní praxe je totiž závazná, dokud nebude změněna, taková změna je přitom možná pouze do budoucna, nikoli zpětně. 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 8. Podstatou posuzované věci bylo posouzení správních orgánů a soudů, zda lze motocykl podřadit pod motorové pozemní vozidlo [§ 4 odst. 4 písm. b) bod 1 zákona o DPH]. 9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. 10. Stěžovatel tvrdí, že s ohledem na princip legitimního očekávání jsou správní orgány a soudy při výkladu § 4 odst. 4 písm. b) bod 1 zákona o DPH vázány výkladem (i nesprávným) tohoto pojmu, jak jej učinilo GFŘ na svých internetových stránkách, resp. v písemném sdělení stěžovateli k jeho dotazu. 11. Ústavní soud se zabýval otázkou ochrany legitimního očekávání z pohledu vertikálního vztahu mezi orgánem veřejné moci a adresátem právní regulace, tedy tehdy, kdy orgán veřejné moci vytvoří určitou situaci, jíž adresát regulace s důvěrou v akty vrchnostenského orgánu přizpůsobil své jednání a spoléhal na to, že ve své důvěře nebude zklamán, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 605/06 ze dne 15. ledna 2008 (N 10/48 SbNU 95). Konstatoval, že ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu orgány veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy. Takováto konstantní správní praxe a na ni případně navazující rozhodování správních soudů (vyvolá-li ovšem taková správní praxe vůbec potřebu žalob ve správním soudnictví) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné interpretované právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85, ze dne 24. dubna 1990). Následné přehodnocení interpretace správními orgány nebo soudy za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů jistě není vyloučeno. Představuje však závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno posuzovat vždy ve světle individuální situace. Legitimita změny správní praxe závisí na otázce, do jaké míry mohl adresát normy rozumně počítat s tím, že se výklad dané normy změní, a to i za nezměněných právních předpisů. To platí zejména se zřetelem na ustálenost, jednotnost, dlouhodobost a určitost správní praxe, na význam daného výkladu práva pro adresáty právní normy i s ohledem na změnu právních předpisů s danou správní praxí souvisejících a na eventuální změnu relevantních společenských okolností, které mohou objektivně přispívat k poznání správného výkladu práva (a tedy k poznání práva v materiálním smyslu). V každém případě ovšem platí, že změna dlouhodobé správní praxe nebo soudně-správní judikatury za nezměněného stavu právních předpisů může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů, směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty, nesmí se tak však dít svévolně. Obdobně na ochran