IV.ÚS 3102/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3102/23 ze dne 21. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. Č., zastoupeného Mgr. Janou Hodinovou, advokátkou, sídlem Jana Palacha 121/8, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 348/2023-1267 ze dne 31. května 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 249/2022-1198 ze dne 13. září 2022 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 2 T 76/2018-1115 ze dne 19. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, 90, 95 a 96 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47, 48, 49 a 50 Listiny základních práv a svobod Evropské unie a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 76/2018 ze dne 7. června 2019 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku. Stěžovatel proti tomuto rozsudku okresního soudu podal odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením sp. zn. 8 To 301/2019 ze dne 10. září 2019 zamítl. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tdo 9/2020 ze dne 30. dubna 2020 zrušil toto usnesení krajského soudu, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; zejména tak byl zrušen výrok podle § 44 trestního zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu obsažený v rozsudku okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019. 3. Krajský soud následně rozsudkem sp. zn. 8 To 301/2019 ze dne 28. července 2020 z podnětu odvolání stěžovatele zrušil rozsudek okresního soudu sp. zn. 2 T 76/2018 ze dne 7. června 2019 v celém rozsahu a podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019 zrušil výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které v nich měly svůj podklad, a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku. Tento rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, na základě kterého Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tdo 1323/2020 ze dne 30. června 2021 uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud poté usnesením sp. zn. 8 To 301/2019 ze dne 19. října 2021 zrušil rozsudek okresního soudu sp. zn. 2 T 76/2018 ze dne 7. června 2019 a vrátil okresnímu soudu věc k novému projednání. 4. Okresní soud následně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku. Za tyto přečiny, jakož i za sbíhající se přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za něž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019 byl stěžovateli podle § 353 odst. 2 trestního zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a bylo mu uloženo omezení zdržet se jakéhokoli kontaktování a vyhledávání poškozených. Jednání, za něž byl stěžovatel odsouzen, spočívalo - stručně vyjádřeno - v tom, že po dobu několika měsíců obtěžoval své sousedy, poškozené V., soustavným vyhrožováním, vulgárními nadávkami, sledováním, fotografováním, tím, že na ně plival, činil oznámení na městskou policii atp. Součástí tohoto jednání bylo i vhození celkem šesti kusů zábavní pyrotechniky na pozemek rodinného domu obývaného poškozenými, kdy jedna z rachejtlí způsobila vznícení látkové matrace zahradního křesla, a jen díky rychlé reakci poškozené nedošlo k rozšíření ohně. 5. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal odvolání stěžovatel i státní zástupce. Krajský soud z podnětu odvolání státního zástupce napadeným rozsudkem zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a nově stěžovateli podle § 353 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest (i za výše uvedené přečiny, za něž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019) odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, omezení zdržet se jakéhokoli kontaktování a vyhledávání poškozených a peněžitý trest v celkové výměře 30 000 Kč (100 denních sazeb po 300 Kč). Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl jako nedůvodné. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl s tím, že je zcela zřejmé, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zákaz reformationis in peius. Vychází z toho, že nejpříznivější pro něj byl rozsudek krajského soudu č. j. 8 To 301/2019-861 ze dne 28. července 2020 vydaný výhradně na základě jeho odvolání, přičemž Nejvyšší soud zrušil tento rozsudek výhradně na základě jeho dovolání, takže v navazujícím řízení nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Porušení tohoto zákazu spatřuje v tom, že jej soud prvního stupně uznal vinným i pro trestné činy nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a trest ukládal podle § 353 odst. 2 trestního zákoníku. Odmítá závěr Nejvyššího soudu, že zrušením uvedeného rozsudku krajského soudu č. j. 8 To 301/2019-861 ze dne 28. července 2020 došlo k obživnutí výroku o vině z rozsudku okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019, neboť má za to, že zásada zákazu reformationis in peius by tak postrádala smysl. V reakci na argumentaci Nejvyššího soudu uvádí, že Nejvyšší soud není oprávněn předjímat, jak by soud prvního stupně rozhodl o trestu v případě, že by mu byla věc vrácena k novému rozhodnutí. 8. Stěžovatel má za to, že jeho trestní odpovědnost za činy, pro které byl odsouzen rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019, již byla promlčena, neboť jeho zrušením opětovně pokračovala v běhu promlčecí doba. Brojí proti tomu, že po celou dobu bylo s manžely V. jednáno jako s poškozenými, přestože nejsou vlastníky domu na adrese X. Má za to, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť v nich není vysvětleno, jak mohl být ve vztahu k manželům V. naplněn znak trestného činu nebezpečného vyhrožování v podobě "jiné těžké újmy", když se dané jednání týkalo nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby. 9. Stěžovatel tvrdí, že neměl být uznán vinným z trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, neboť dané jednání představovalo pouze dílčí útok pokračujícího trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019. Pochybení obecných soudů spatřuje i v tom, že nepřihlédly k vyloučení jednočinného souběhu trestných činů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečnéh