IV.ÚS 3103/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3103/17 ze dne 29. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Cyprisem, advokátem, se sídlem Lannova tř. 16/13, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2017 sp. zn. 7 To 59/2017, za účasti 1. Vrchního soudu v Praze a 2. Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti V. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, P. O. Box 100, 363 50 Ostrov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 3. října 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se M. Z. (dále jen "stěžovatel" nebo "poškozený") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V neposlední řadě stěžovatel namítá porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") ze dne 22. března 2016 č. j. 20 T 11/2015-1253, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. 7 To 54/2016, byl V. N. (dále jen "odsouzený") uznán vinným spácháním pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy ve smyslu § 21 odst. 1 ve spojení s § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání deseti let a (mimo jiné) povinnost nahradit stěžovateli [poškozenému] na náhradu nemajetkové újmy 698 269 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 2) Dne 2. března 2015 poškozený udělil JUDr. Josefu Krlínovi plnou moc k tomu, aby jej zastupoval jakožto zmocněnec v dané trestní věci, později poškozený udělil plnou moc svému nynějšímu právnímu zástupci Mgr. Martinovi Cyprisovi. 3) Dne 14. února 2017 podal stěžovatel (poškozený) prostřednictvím svého zmocněnce návrh na přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve shora uvedené trestní věci, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, jež vyčíslil na částku 308 951,55 Kč. 4) Usnesením ze dne 17. května 2017 č. j. 20 T 11/2015-1663 nalézací soud v souladu s § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 tr. řádu ve spojení s příslušnými ustanoveními vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že náklady poškozeného vzniklé přibráním zmocněnce činí 286 151,55 Kč. Ve zbývajícím rozsahu pak návrh poškozeného zamítl. 5) Ke stížnosti odsouzeného Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") usnesením ze dne 24. července 2017 sp. zn. 7 To 59/2017 napadené usnesení nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že odsouzený je povinen nahradit poškozenému náklady vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 134 251,55 Kč. Stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že úvaha nalézacího soudu stran stanovení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby nereflektovala ve všech souvislostech veškerá relevantní ustanovení advokátního tarifu. Z tohoto důvodu se stížnostní soud podrobně zabýval otázkou účelnosti nákladů na přibrání stěžovatelem zvoleného zmocněnce; dospěl přitom k závěru, že je namístě analogicky uplatnit horní limit sazby mimosmluvní odměny zmocněnce za jeden úkon právní služby stanovený § 12a odst. 2 advokátního tarifu. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnost shora popsaného postupu stížnostního soudu. Při udílení plných mocí svým zmocněncům totiž vycházel toho, že odměna za právní zastoupení je určena dle pravidel o mimosmluvní odměně zakotvených v advokátním tarifu. Ustanovení § 12a odst. 2 advokátního tarifu však dopadá jen na případy zmocněnce ustanoveného, nikoliv zvoleného (jako tomu bylo v případě zmocněnců stěžovatele) a snížení mimosmluvní odměny určené dle § 7 advokátního tarifu proto v dané věci postrádalo nezbytný zákonný podklad. Podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu platí, že při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, se považuje za tzv. tarifní hodnotu (sloužící k výpočtu sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby) částka 10 000 Kč. Byla-li však poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka, tj. v případě stěžovatele částka 698 269 Kč, z níž se následně vypočítává sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby. Postupem stížnostního soudu však byla v projednávané věci stanovena sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby dle § 12a odst. 2 advokátního tarifu, tedy v maximální výši 5 000 Kč. Stěžovatel tak shrnuje, že postup stížnostního soudu neměl oporu v žádném z ustanovení advokátního tarifu a jím přijatý výklad považuje za nepředvídatelný a vybočující z dosavadní rozhodovací praxe při rozhodování dle § 154 odst. 1 tr. řádu. K tomu stěžovatel poukazuje i na § 154 odst. 2 tr. řádu in fine, dle něhož náhradu nákladů souvisejících s účastní poškozeného v trestním řízení nelze z důvodů zvláštního zřetele hodných snížit, jde-li o úmyslný trestný čin. Závěrem stěžovatel dodává, že v důsledku postupu stížnostního soudu je povinen zaplatit svým právním zástupcům 286 151,55 Kč, avšak odsouzený je povinen mu nahradit toliko částku 134 251,55 Kč. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel brojí proti závěru stížnostního soudu, dle něhož i v případě rozhodování o náhradě nákladů, vzniklých poškozenému přibráním (zvoleného) zmocněnce, je zapotřebí aplikovat ustanovení § 12a odst. 2 advokátního tarifu. Ústavní soud předně konstatuje, že v projednávané věci jde očividně o výklad jednotlivých ustanovení advokátního tarifu, tj. jednoduchého (zde nadto podzákonného) práva. Takový výklad Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Současně jde v dané věci o otázku náhrady nákladů řízení, při jejímž posuzování Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť tato je způsobilá dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 2013 sp. zn. III. ÚS 4462/12). Adhezní řízení - byť nesporně představuje součást trestního řízení - vykazuje značná specifika, jež je od samotného trestního řízení značně odlišují. Předmětem adhezního řízení je totiž náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Z uvedeného je zřejmé, že ani význam zmocněnce poškozeného a obhájce obviněného nelze vzájemně poměřovat, protože jejich úloha v řízení se zásadně liší, neboť každý z nich hájí zcela jiný zájem svého mandanta. Co se týče otázky náhrad zmocněnců poškozených v trestním řízení, Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že nastavení výše odměn za právní zastoupení je úkolem normotvůrce a není úkolem Ústavního soudu přijaté řešení bez dalšího hodnotit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 4913/12, či ze dne 13. června 2013 sp. zn. II. ÚS 2258/10). Pravidlo určení tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení pro účely stanovení náhrady nákladů řízení je obsaž