IV.ÚS 3104/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3104/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace STANMORE S.a.r.l., sídlem boulevard Royal 11, L 2449, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2020 č. j. 5 Afs 266/2019-26 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2019 č. j. 6 Af 22/2014-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení rubrikovaných rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 11. 7. 2013 č. j. 286269/13/4000-27900-107911 byla nařízena daňová exekuce na prodej movitých věcí podle § 178 odst. 1, odst. 5 písm. e) a § 203 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Exekuce byla nařízena k vymožení daňových nedoplatků na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") v celkové výši 471 651 090,46 Kč spolu s úrokem z prodlení a příslušenstvím, vzniklých z titulu dřívějšího členství stěžovatelky ve skupině podle § 5a a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012 (dále jen "ZDPH"). Stěžovatelka totiž byla v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 členkou skupiny spojených osob, která byla registrována k DPH (DIČ: CZ699002409). Dne 24. 6. 2013 zaslal správní orgán I. stupně stěžovatelce vyrozumění o výši nedoplatku skupiny ke dni 19. 6. 2013, a o ve výši 495 584 204,77 Kč; současně s vyrozuměním žádal, aby stěžovatelka tento nedoplatek uhradila. Proti tomuto vyrozumění podala stěžovatelka dne 2. 7. 2013 námitku, že ji může stíhat povinnost uhradit nejvýše 20 000 000 Kč, neboť tuto částku nepřevýšily daňové povinnosti, které členům vznikly v době, kdy skupina existovala. Správní orgán I. stupně tuto námitku rozhodnutím ze dne 23. 7. 2013 zamítl a následně vydal výše uvedené rozhodnutí o nařízení daňové exekuce. 3. O odvolání stěžovatelky rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 18. 2. 2014 č. j. 4262/14/5000-14503-702514 tak, že sice nepřisvědčilo odvolacím námitkám stěžovatelky, ale celkovou výši nedoplatků snížilo na 470 444 876,87 Kč, neboť se správní orgán I. stupně dopustil pochybení v počtech. 4. O žalobě stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka odpovídala solidárně za všechny povinnosti plynoucí ze ZDPH ostatním členům skupiny do doby jejího zrušení. Stěžovatelka totiž byla členem skupiny od její registrace do jejího zrušení a podle § 5b odst. 2 ZDPH odpovídají členové skupiny za povinnosti podle ZDPH společně a nerozdílně taktéž po zániku této skupiny. Vyšel z toho, že podle § 5c odst. 1 ZDPH na skupinu přecházejí práva a povinnosti plynoucí z tohoto zákona okamžikem registrace, a to veškeré již existující povinnosti přistupujících členů. Nedoplatky jednotlivých členů se tak stávají nedoplatky skupiny a každý člen tak solidárně odpovídá za veškeré nedoplatky, které skupina měla v době jeho členství. Členové skupiny tedy jsou solidárně odpovědní za povinnosti, které měli ostatní členové před přistoupením ke skupině, a dále za povinnosti, které vzniknou v době členství ve skupině. Je v zájmu každého přistupujícího člena, aby se seznámil se situací ostatních členů skupiny, aby se vyhnul negativním důsledkům vstupu do skupiny. Podle městského soudu proto Odvolací finanční ředitelství nepochybilo, vymáhalo-li na stěžovatelce splnění povinnosti, kterou jiný člen skupiny měl ještě před jejím vznikem, a to navzdory tomu, že skupina již v době řízení u správního orgánu I. stupně neexistovala. 5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud konstatoval, že solidární odpovědnost členů skupiny podle ZDPH je odrazem zákonodárcovy legitimní snahy znemožnit zneužití skupinové registrace ke krácení daně. Poukázal přitom na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), podle které měly členské státy možnost přijímat opatření zamezující daňovým únikům osob, na které se hledí jako na jedinou osobu povinnou k dani, také v době před vstupem v platnost směrnice o společném systému DPH. Před platností této směrnice přitom unijní právo předvídalo pouze možnost pohlížet na více propojených osob jako na jednu osobu povinnou k dani, ale nestanovilo výslovně možnost přijímat opatření zamezující jejich daňovým únikům. Navzdory tomu SDEU dovodil, že "tato okolnost nicméně nezbavovala členské státy možnosti přijmout před tímto vstupem v platnost užitečná rovnocenná opatření, jelikož boj členských států proti daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem představuje cíl uznaný a podporovaný šestou směrnicí i v případě neexistence výslovného zmocnění unijního normotvůrce". Takové opatření ovšem muselo být nezbytné a vhodné s ohledem na sledovaný cíl (srov. rozsudek SDEU ze dne 16. 7. 2015, Larentia a Minerva, ve spojených věcech C-108/14 a C-109/14, body 42 a 43). Nejvyšší správní soud shledal, že v posuzované věci je solidární odpovědnost namístě, zvláště s přihlédnutím k požadavkům, které jsou kladeny na členy skupiny. Podle § 5a odst. 1 ZDPH ve spojení s odst. 3 a 4 téhož ustanovení totiž smí být členy skupiny pouze ty subjekty, na jejichž vedení se podílí alespoň jedna stejná osoba nebo které jsou spojeny kapitálově. Jednotliví členové by tedy z povahy věci měli mít alespoň základní přehled o situaci ostatních členů. Měl-li by se použít výklad stěžovatelky, členové skupiny by měli jednoduchý způsob, jak se vyhnout placení daně. Stačilo by, aby v době existence skupiny prostřednictvím plnění, která nejsou předmětem daně, změnili majetkové poměry jednotlivých členů tak, aby člen s nejmenším majetkem měl zároveň nejvíce povinností podle ZDPH. Po zrušení skupiny by tak správce daně musel vymáhat splnění povinností na členovi, který by tyto povinnosti splnit ani nemohl. Přestože se může zdát, že takovou situaci by "obětovaný" člen z vlastní vůle nedopustil, členové skupiny musí být ze zákona spojeni, a tím pádem může takové řešení být ve výsledku výhodné pro osoby, prostřednictvím kterých ke spojení členů dochází. Je nemyslitelné, že by bylo vůlí zákonodárce umožnit členům skupiny vyhnout se tímto (či jiným obdobným) způsobem plnění svých daňových povinností. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek, když je nucena platit dluhy za jinou osobu na základě nejasného ustanovení daňových předpisů, přičemž v rozporu s právem stěžovatelky na soudní ochranu tyto nejasnosti správní soudy vyložily k tíži stěžovatelky, když odmítly aplikovat zásadu in dubio mitius. Stěžovatelka trvá na tom, že coby bývalý člen skupiny plátců DPH nemůže nést odpovědnost za veřejnoprávní závazky jiné osoby vzniklé jí před tím, než tato osoba odlišná od stěžovatelky vstoupila do skupiny plátců DPH. Proto barvité výklady Nejvyššího správního soudu, jak brání systém DPH před zneužitím, když nebýt jeho, bylo by možné převést všechny veřejnoprávní závazky na nejslabšího člena skupiny plátců DPH a toho pak obětovat, neobstojí. Stěžovatelka nemohla převést na jiného své veřejnoprávní závazky vzniklé před tím, než se stala členem skupiny plátců DPH, protože je zde nezpochybnitelný zákaz přenosu daňové povinnosti podle § 241 daňového řádu. Nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí stěžovatelka spatřovala jen v tom, že po ní správce daně vymáhá dluhy, které před vznikem skupiny plátců DPH vznikly jiné osobě. Stěžovatelka se tedy nesnaží převést své dluhy na někoho jiného a toho pak obětovat, ale brání se platit dluhy někoho jiného. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve který