IV.ÚS 311/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 311/06 ze dne 17. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. H., zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře v Praze 7, Dukelských Hrdinů 19, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 28 Co 78/2006, ze dne 7. března 2006, rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, č. j. 9 C 72/2003-61, ze dne 12. října 2005 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi, č. j. 7325-RPÚ 212/91/Bd 2002, ze dne 12. 6. 2002, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že kupní smlouvou mezi stěžovatelkou, otcem stěžovatelky J. Š. a Automobilovými závody, n. p. Mladá Boleslav, ze dne 25. 8. 1975 přešla do vlastnictví čsl. státu část pozemku p. č. X - role v k.ú. Řepov (označená v geometrickém plánu č.z. 84070-127-110/74 ze dne 16. 10. 1974 jako díl "ch" o výměře 1.368 m2) a část pozemku p. č. XX - role v k. ú. Mladá Boleslav (označená v témže geometrickém plánu č. z. 84070-127-110/74 ze dne 16.10.1974 jako díl ,,w" o výměře 1.588 m2). 3. Dne 15. 12. 1992 uplatnila stěžovatelka u Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi nárok na vydání nemovitostí ve lhůtě dle ust. § 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení § 4 tohoto zákona. Spolu se stěžovatelkou uplatnil nárok na vydání nemovitostí i její syn Ing. F. H. a snacha Ing. I. H. Pozemkový úřad v Mladé Boleslavi však uplatněnému nároku nevyhověl s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky pro vydání uvedené v ustanovení § 6 odst. 1, písmeno k) zákona o půdě. 4. Stěžovatelka rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi, ze dne 12. 6. 2002, č.j. 7325-RPÚ 212/91/Bd 2002, napadla žalobou podle části páté občanského soudního řádu u Okresního soudu v Mladé Boleslavi a domáhala se určení, že je vlastníkem předmětných pozemků. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 9 C 72/2003-61, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně pro obnovu vlastnických práv k předmětným pozemkům nesplňuje podmínky restitučního titulu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Krajský soud v Praze pak k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně svým rozsudkem, sp. zn. 28 Co 78/2006, ze dne 7. 3. 2006 potvrdil s tím, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě podaného dovolání dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. 5. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka vytýká, že restituční titul obsažený v § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, podle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, je restitučním titulem, při němž je nutno v každé jednotlivé věci citlivě zvažovat, zda podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek byly kumulativně splněny a obecné soudy musí rovněž přihlížet při svém rozhodování k publikovaným nálezům Ústavního soudu. Orgány veřejné moci podle názoru stěžovatelky nepostupovaly při svém rozhodování v duchu zákona a nebylo tak respektováno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka uplatnila svůj nárok na vydání nemovitostí dne 15. 12. 1992 a rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno téměř po deseti letech. Obecné soudy pak o věci rozhodovaly až do roku 2006. Celé řízení o uplatněném nároku bylo bezdůvodně zdlouhavé, takže došlo k úmrtí mnoha pamětníků, kteří by mohli tvrzení stěžovatelky potvrdit svědeckou výpovědí. Dále stěžovatelka uvádí, že skutkové i právní posouzení dané věci není v souladu se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a jimiž bylo třeba se při posouzení věci zabývat, v důsledku čehož napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci nejsou v souladu se zákonem (§ 32 odst. 1 a § 46 správního řádu a § 244 o. s. ř. v tehdy platném znění), přičemž dané pochybení svou závažností a intenzitou zasahuje do oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod. Žádný z obecných soudů se podle názoru stěžovatelky také nevypořádal při posouzení nápadně nevýhodných podmínek s jejím odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I.ÚS 168/95. Obecné soudy dospěly podle názoru stěžovatelky ke správnému závěru, že stěžovatelka a její otec nebyli diskriminováni jako soukromí vlastníci oproti jiným soukromým vlastníkům, ale zcela opomněly, že všichni soukromí vlastníci byli diskriminováni vyhláškou č. 43/1996 Sb. oproti osobním vlastníkům. Obecné soudy přisvědčily dřívějšímu ekonomicko politickému pojetí vlastnictví a tudíž nemohly dospět k závěrům slučitelným s duchem restitučních zákonů. 6. Stěžovatelka má za to, že v případě předmětné kupní smlouvy prokázala, že tato byla uzavřena v tísni, přičemž vychází z názoru Ústavního soudu, že za stav tísně je třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť je ve své dispozici s předmětem vlastnictví omezován represivní politikou umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu. V době nesvobody neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví a nelze také ponechat stranou odpověď na otázku, zda by k uzavření kupní smlouvy došlo bez ohledu na tehdejší politické, sociální a ekonomické poměry. V důsledku cíleného individualizovaného dlouhodobého nátlaku byly životní aktivita i svoboda vůle vlastníků vážně ochromeny a vlastníci tak činili ve vztahu k věcem, které vlastnili, právní úkony, které by v právním státě neučinili. Klíčové pojmy zákona o půdě‚ tj. pojmy tísně a nápadně nevýhodných podmínek, je proto třeba podle názoru stěžovatelky vykládat tak, aby mohl být naplněn výše uvedený cíl restitučního zákonodárství, tj. zmírnění následků křivd. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil. II. 7. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 9 C 72/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi. 8. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 3. 2006 a na řízení, které mu předcházelo. V tomto restitučním řízení byla řešena sporná otázka splnění podmínek restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Krajský soud v Praze jako soud odvolací ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky tohoto restitučního titulu stěžovatelka nesplňuje, a je toho názoru, že v této věci rozhodl v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu. 9. Okresní soud v Mladé Boleslavi ve svém vyjádření uvádí, že dle jeho názoru je jeho rozhodnutí po skutkové a právní stránce správné a důvody, které vedly k jeho vydání, jsou podrobně uvedeny v odůvodnění jeho rozsudku, na nějž soud odkazuje. 10. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 11. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesla proti rozhodnutí pozemkového úřadu v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatelky zabývaly, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(. 12. Předně považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že dovolává-li se stěžovatelka svého práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jedná se o argumentaci nepřípadnou, neboť dle konstantní judikatury Ústavního soudu, vztahu