IV.ÚS 311/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 311/19 ze dne 10. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Josefa Bači a 2. PhDr. Ing. Mgr. Gabriely Bačové, zastoupených JUDr. Karlem Bockem, advokátem, sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 22 Cdo 3354/2018-262, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2018 č. j. 56 Co 1/2018-222 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 22. září 2017 č. j. 22 C 99/2016-185, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a Josefy Květoňové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelé žádají, aby jim byly přiznány náklady řízení. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 22 C 99/2016 se vedlejší účastnice (dále též "žalobkyně") žalobou domáhala proti stěžovatelům určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X1 o výměře 61 m2 (dále jen "předmětný pozemek"), takto označeném v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku č. XY vyhotoveném Ing. Hanou Kotrlovou (dále jen "geometrický plán") nacházejícího se v k. ú. V. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnila tím, že je vedeno stěžovateli řízení o umístění oplocení na předmětném pozemku, čímž by byl znemožněn žalobkyni vstup na předmětný pozemek, ale také na pozemek parc. č. X2, jehož součástí je rodinný dům, kde žalobkyně trvale žije. Užívání tohoto pozemku má pro žalobkyni zcela zásadní význam. Podle žalobkyně došlo k vydržení id. 1/2 k části pozemku do vlastnictví jejího zesnulého manžela (Evžena Květoně), a id. 1/2 k části pozemku do společného jmění manželů, a to žalobkyně a Evžena Květoně. 3. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2017 č. j. 22 C 99/2016-185, určil, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 k části pozemku (pozn. - k pozemku parc. č. X1, jak je vyznačeno v geometrickém plánu), k 19. 8. 2014 jakožto dni úmrtí Evžena Květoně, byl v jeho výlučném vlastnictví (výrok I). Ve výroku II určil, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 k části tohoto pozemku byl k 19. 8. 2014, jakožto dni úmrtí Evžena Květoně, ve společném jmění manželů, a to žalobkyně a Evžena Květoně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 č. j. 56 Co 1/2018-222 potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 22 Cdo 3354/2018-262 odmítl dovolání stěžovatelů (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud k nabytí vlastnického práva žalobkyní a jejím zesnulým manželem k části předmětného pozemku na základě vydržení shledal, že okresní soud i krajský soud se věcí důkladně zabývaly a zohlednily všechny zjištěné okolnosti. Vyšly přitom ze zjištění, že pozemek parc. č. X2 v k. ú. V. (k němuž svědčilo vlastnické právo žalobkyni a jejímu zesnulému manželovi v době rozhodné pro posouzení vydržení předmětného pozemku parc. č. X1 v k. ú. V.) vznikl na základě geometrického plánu vypracovaného v roce 1958 z pozemku parc. č. X3 v k. ú. V. Takto nově vzniklý pozemek nekopíroval ani na jedné straně hranice původního pozemku parc. č. X3, avšak na straně sousedící s pozemkem parc. č. X4 byl oplocen dřevěným plotem, který tyto původní hranice kopíroval a později byl nahrazen plotem kovovým. V tomto rozsahu rovněž žalobkyně, její zesnulý manžel i jejich právní předchůdci pozemek parc. č. X2 užívali, přičemž žádný z vlastníků pozemku parc. č. X3 (později označený parc. č. X5) nevznesl proti tomu žádné výhrady. V roce 2005 byl na základě opravy chyby v katastrálním operátu vytvořen pozemek parc. č. X1 (z pozemku parc. č. X5), jehož vlastnictví měli nabýt stěžovatelé darovací smlouvou ze dne 17. 4. 2013. Tento pozemek se nacházel mezi pozemkem parc. č. X2 a pozemkem parc. č. X4, a právě jeho spornou část žalobkyně i její právní předchůdci již od roku 1958 užívali. Soudy uzavřely, že tu část původního pozemku parc. č. X1, kterou žalobkyně a její právní předchůdci užívali a která byla ,,připlocena" k pozemku parc. č. X2, žalobkyně a její zesnulý manžel vydrželi. Poznamenaly, že dobrou víru žalobkyně ani jejího zesnulého manžela nemohla narušit znalost geometrického plánu vypracovaného v roce 1975 v souvislosti s nabytím spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. X2 do jejich podílového spoluvlastnictví, neboť z tohoto geometrického plánu není zcela zřejmé, kde probíhá hranice mezi pozemky parc. č. X2 a parc. č. X4. Rovněž zohlednily, že například v geometrickém plánu z roku 1997, či v plánu vypracovaném pro výstavbu domu žalovaných v roce 2001, je část pozemku parc. č. X1 vedena jako součást pozemku parc. č. X6, který byl v rozhodné době také ve vlastnictví žalobkyně a jejího zesnulého manžela. Jestliže na základě posouzení všech relevantních skutečností dospěly obecné soudy v projednávané věci k závěru, že žalobkyně a její zesnulý manžel byli oprávněnými držiteli předmětného pozemku, a nabyli tak vlastnické právo vydržením, neboť vzhledem ke všem okolnostem byli v dobré víře, že jim vlastnické právo k této věci náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil. K nabytí vlastnického práva stěžovatelů k pozemku od nevlastníka na základě darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2013 Nejvyšší soud uvedl, že toto je vyloučeno již jen tím, že stěžovatelé nebyli oprávněnými držiteli této věci, neboť se nechopili její držby, protože ji fakticky neovládali. Fakticky tuto věc ovládali žalobkyně a její právní předchůdci, kteří ji jako vlastníci užívali a vlastnické právo k této nemovitosti již předtím vydrželi. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že závěr obecných soudů, že žalobkyně byla v dobré víře ohledně držby předmětného pozemku, přičemž současně znala a dokonce sama nechala vypracovat geometrický plán z roku 1975, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a hlavně selským rozumem. Za situace, kdy žalobkyně a její zesnulý manžel byli objednavatelé a zadavatelé tohoto geometrického plánu, a museli tedy příslušnému geometrovi přesně vysvětlit, kterou část jakého pozemku chtějí oddělit a jakým způsobem, není možno spekulovat, tak jak to činí obecné soudy, o jejich povědomí "co která čára znamená". K takovému vysvětlení pak nezbytně museli mít i znalost stávající mapy, do které museli požadované změny promítnout. Přičemž minimálně tato mapa je pak zcela přehledná. Lze si jen stěží představit situaci, že by žalobkyně a její manžel nechali vytvořit geometrický plán, ze kterého by jim nebylo zřejmé, "co která čára znamená". Odůvodnění obecných soudů je v této části vnitřně rozporné a naprosto nedostatečné. Stěžovatelé také tvrdí nepředvídatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, jelikož napadené usnesení je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, přičemž uvádí, že stěžovatelé nabyli pozemek parc. č. X1 darovací smlouvou ze dne 17. 4. 2013 od Stanislava Vlčka, který byl vlastníkem předmětné parcely (dle zápisu v katastru nemovitostí) od roku 1987 do roku 2013. Stěžovatelé tak nabyli tento pozemek do svého vlastnictví na základě dobré víry v zápis katastru nemovitostí a dobré víry předchozího vlastníka, který jim předmětný pozemek daroval jako svůj vlastní. I v případě, že by obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyně a její manžel nabyli vlastnictví k předmětné parcele vydržením k 1. 1. 1992, měly se soudy ve vztahu k žalobnímu návrhu na určení vlastnického práva ke dni 19. 8. 2014 zabývat dobrou vírou stěžovatelů, kteří by pak nabyli předmětné vlastnictví od nevlastníka, což však ani jeden z obecných soudů neučinil, čímž jim v tomto ohledu odepřely právo na soudní ochranu a v důsledku toho pak neposkytly stěžovatelům ani ochranu jejich vlastnického práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl