IV.ÚS 3110/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3110/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2020 sp. zn. 3 To 67/2020 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. července 2020 č. j. 62 T 12/2018-11852, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 6 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 17 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 6. 2019 č. j. 62 T 12/2018-11317 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 2. 2020 č. j. 3 To 59/2019-11496 byli obvinění B. M. a Z. J. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve znění účinném do 30. 6. 2016, za což byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech či družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v trvání pěti let. Jednání odsouzených spočívalo v krácení daně a vylákání výhody na dani, kdy trestnou činnost páchali prostřednictvím daňového subjektu - obchodní korporace MAKIMA, s. r. o. Pokračujícím jednáním odsouzených došlo za období leden až prosinec 2010 daňovým subjektem MAKIMA, s. r. o., ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 62 494 043 Kč a vylákání výhody na dani z přidané hodnoty ve výši 14 080 302 Kč, vše ke škodě České republiky jednající Finančním úřadem v Chrudimi v celkové výši 76 574 345 Kč. 3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo ve shora uvedené trestní věci podle § 239 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku rozhodnuto k návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové o zabrání pozemku parc. č. st. XY, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, výměra XX m2, jehož součástí je stavba: H., č. p. XYZ, rodinný dům, a stavby - H., č. p. XYZ, rodinný dům, na pozemku parc. č. st. XZ, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm S., v katastrálním území a obci P., okres S., na listu vlastnictví ABC, vlastníka Z. B.(stěžovatele). Krajský soud po provedeném dokazování uzavřel, že uvedená nemovitost je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti odsouzených B. M. a Z. J., jímž podle § 135b odst. 3 písm. a) trestního zákoníku je věc, včetně plodů a užitků, která byla, byť i jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti. Poukázal na to, že společnost MAKIMA, s. r. o., docílila bezprostředního výnosu z trestné činnosti jednak zkrácením daně, jednak vylákáním výhody na dani. Částkou v prokázané ve výši 8 806 121 Kč financovala stavbu rodinného domu, přičemž další částky odčerpané přímo z této společnosti nebo přes společnost MAKIMA PLUS, a. s., byly podloženy finančním šetřením. Hodnota věci tvořící bezprostřední výnos není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, což se podává z odborného vyjádření, podle kterého byla cena předmětné nemovitosti stanovena částkou přibližně 10 500 000 Kč. V průběhu řízení bylo podle krajského soudu prokázáno, že stěžovatel je tchánem odsouzeného B. M. a že pouze oficiálně figuruje jako vlastník dané nemovitosti. Nemovitost byla od počátku stavěna jako rodinný dům, nikoli jako deklarované kanceláře, a od samého počátku v ní také bydlí odsouzený M. s rodinou, nikoli stěžovatel jako její vlastník. Tvrzení stěžovatele vyhodnotil krajský soud jako lživá a účelová. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Ztotožnil se přitom se závěrem krajského soudu, že stěžovatel nabyl výše specifikované nemovitosti účelově. O tom podle jeho názoru, ve shodě s názorem krajského soudu, svědčí jednak jeho blízký rodinný vztah k odsouzenému B. M., a jednak zejména jeho zjevně účelové mlžení o nabytí rozestavěné stavby kupní smlouvou od společnosti MAKIMA, s. r. o., a úhrady kupní ceny ve výši 2 680 000 Kč, kdy nebyla doložena její řádná úhrada (doložena je pouze bezhotovostní platba ze dne 28. 3. 2013 ve výši 600 000 Kč na vrub účtu manželky stěžovatele), a dále také nevěrohodná a listinnými důkazy vyvrácená tvrzení o stavbě původně tvrzených kancelářských budov společnosti MAKIMA, s. r. o., na jeho vlastním pozemku, kterou následně odkoupil jako "rozestavěný rodinný dům", a konečně též skutečnost, že manželé B. prokazatelně neměli odpovídající příjmy k úhradě kupní ceny v řádech milionů Kč. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětný pozemek nabyl do svého vlastnictví v roce 2008, tj. ještě předtím, než byl pronajat společnosti MAKIMA, s. r. o., a než bylo započato se stavbou, která je také předmětem zabrání. Stěžovatel má za to, že daný pozemek není a nebyl v žádném vztahu k trestné činnosti B. M., která byla navíc páchána až od ledna 2010. Podle stěžovatele proto tento pozemek nemůže být zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a následující zhodnocení pozemku stavbou nehraje v tomto případě žádnou roli, když stavba je součástí pozemku od roku 2014. Stěžovatel rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy a má za to, že nebylo prokázáno, že do rozestavěné stavby plynuly bezprostřední výnosy z trestné činnosti. Soudy podle jeho mínění zcela pominuly zásadu in dubio pro reo. Tvrdí, že rozestavěnou stavbu dostavěl svépomocí, čímž došlo k jejímu zhodnocení, a že tvrzení vrchního soudu o tom, že potřeboval přes osm milionů, je nepřezkoumatelné. Zdůrazňuje, že současná hodnota nemovitosti byla dosažena přirozenou cestou, nikoli pomocí prostředků získaných trestnou činností, a zpochybňuje také závěr obecných soudů o tom, že neměl dostatek prostředků k tomu, aby si mohl nemovitost koupit. 6. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení s odůvodněním, že jejich realizací by mu a jeho rodině mohla vzniknout neodčinitelná újma. 7. Následně stěžovatel podanou ústavní stížnost několikrát doplnil samostatnými podáními, ve kterých poukazuje na písařské chyby obsažené v usnesení vrchního soudu, dále podotýká, že obecné soudy odmítly provést výslech obhajobou navrhovaných svědků k prokázání jeho (a jeho manželky) majetkových a příjmových poměrů, nezabývaly se jeho tvrzením, že s manželkou prodali dva domy, což údajně svědčí o jeho solventnosti, a že kupní cena rozestavěné stavby byla určena soudním znalcem ve výši 3 118 000 Kč, proto tvrzení vrchního soudu o tom, že kupní cena byla sjednána v částce 2 680 000 Kč, je podle něj zcela nepodložené. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému