IV.ÚS 3112/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3112/23 ze dne 14. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, a ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2023 sp. zn. 9 To 330/2023 a usnesení Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Brno, ze dne 23. května 2023 č. j. GŘC-941-415/ČJ-2021-835110, za účasti Krajského soudu v Brně a Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Brno, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 3112/23 a III. ÚS 3351/23 a které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 24. 4. 2024 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavních stížností a jejích příloh se podává, že Generální ředitelství cel, odbor pátrání Brno (dále jen "policejní orgán") podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadeným usnesením rozhodl o zajištění specifikovaných nemovitých věcí a spoluvlastnického podílu na nemovité věci jako nástroje trestné činnosti. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením instanční stížnosti stěžovatelů podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné zamítl. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou materiálně založena na zcela jiných (nadto nesprávných) hodnotících skutkových závěrech (tj., že je vlastníkem či spoluvlastníkem nemovitých věcí, které nemohl při svých výdělkových poměrech legálně nabýt), než jaké odpovídají výrokové části usnesení policejního orgánu, podle níž představují tyto nemovité věci nástroj trestné činnosti. Vnitřní rozpornost předmětných usnesení a uplatnění zástupných důvodů (když "stěžovateli je zajištěna nemovitost jako nástroj trestní činnosti, poněvadž se zdá být neoprávněným výnosem z nějaké jiné trestné činnosti") zakládá zásah do ústavních práv stěžovatele, přičemž proti takto pojaté argumentaci účastníků řízení se nelze účinně bránit. Napadená usnesení, dovozuje dále stěžovatel, nerespektují ani nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), neboť policejní orgán aplikoval ustanovení týkající se zajištění nemovitých věcí extenzívně a krajský soud se s výtkami obsaženými v instanční stížnosti vypořádal "v rámci jednoho odstavce", a to "v rovině obecných úvah a nepodložených domněnek". 5. Podle stěžovatelky policejní orgán a krajský soud bez opory v důkazech dovozovaly, že musela vědět, že stěžovatel dlouhodobě nikde nepracuje a že koupě nemovitých věcí i následná výstavba domu byly financovány z jeho trestné činnosti, které se dopouští patnáct let. Stěžovatelka má za to, že předmětnému patnáctiletému období neodpovídá ani vymezení skutku, pro který je stěžovatel trestně stíhán. Uvádí, že sama ze svých výlučných prostředků vložila do financování koupě nemovitých věcí částku 800 000 Kč až 1 000 000 Kč, se stěžovatelem se v roce 2019 rozvedla, přistoupila na vypořádání společného jmění manželů a její podíl na nemovitých věcech byl nižší než jedna polovina. Stěžovatelka stavbu již několik let neužívala a navštěvovala ji pouze kvůli péči o společného psa. Napadená usnesení nerespektují ústavněprávní požadavky formulované nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121). Tuto stavbu nelze označit za nástroj trestné činnosti jen proto, že v něm byly při domovní prohlídce nalezeny předměty (počítač s uloženými údaji o bankovních účtech a obalový materiál pro anabolika). Neobstojí ani úvahy o neoddělitelnosti zajištěných pozemků, z nichž jeden představuje zahradu sousedící s pozemkem, jehož součástí je stavba, a druhý je užíván coby přístupová cesta k nemovitým věcem dalších vlastníků, proto k němu stěžovatelům náleží spoluvlastnický podíl ve výši jedné třetiny. Závěrem stěžovatelka označuje odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení za zcela nedostatečná a nepřesvědčivá. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. 8. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, stížnost č. 5493/72, § 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. 9. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. 10. Na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu jsou z pohledu ústavního rámce kladeny následující požadavky: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl