IV.ÚS 3114/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3114/23 ze dne 19. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Marvána, zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem, sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2023 č. j. 49 Co 150/2023-275, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti D & S Brno, s. r. o., sídlem Palackého náměstí 6/13, Ivančice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že v důsledku svévole obecných soudů byly porušeny zásady spravedlivého procesu, resp. právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel (žalobce) se v řízení o zaplacení částky ve výši 930 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení zaplaceného rezervačního poplatku domáhal nařízení předběžného opatření, jímž by bylo vedlejší účastnici řízení (žalované), s níž stěžovatel uzavíral rezervační smlouvu, zakázáno nakládat s bytovou jednotkou v návrhu blíže specifikovanou (dále jen "předmětný byt"), zejména ji darovat, prodat, směnit, zastavit, zřizovat k ní věcná práva a vložit ji do obchodní společnosti či družstva nebo do svěřenského fondu. 3. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 26. 6. 2023 č. j. 14 C 156/2022-248 zamítl opakovaný návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že v mezidobí nedošlo na straně účastníků k žádné natolik podstatné změně, aby bylo možno hovořit o tom, že se vedlejší účastnice řízení zbavuje svého majetku takovým způsobem, že je odůvodněna obava, že by výkon rozhodnutí od posledně vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen. Své rozhodnutí postavil na závěrech, že vedlejší účastnice řízení, jako developer, prodává předmětný byt v rámci své podnikatelské činnosti a z jeho převodu obdrží odpovídající finanční plnění. O zbavování se majetku ve smyslu § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), by bylo možno hovořit pouze v případě, že by šlo o darování. Dále uvedl, že účelem předběžného opatření není nahrazovat soukromoprávní zajišťovací instituty, které si měl stěžovatel dohodnout s vedlejší účastnicí řízení. Pro stěžovatele bylo v době uzavření rezervační smlouvy plně předvídatelné, že bude vedlejší účastnice řízení následně jednotlivé byty prodávat a tímto způsobem se "zbavovat" svého majetku. Ze strany stěžovatele šlo navíc o opětovný návrh na nařízení předběžného opatření (jeho předchozí návrh zamítl krajský soud usnesením ze dne 28. 3. 2023 č. j. 49 Co 52/2023-165) a v mezidobí nedošlo k žádné natolik podstatné změně poměrů, že by bylo možno uvažovat o tom, že se vedlejší účastnice řízení zbavuje svého majetku takovým způsobem, že by byla odůvodněna obava z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí podle § 102 odst. 1 o. s. ř. 4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Vysvětlil, že vlastní nalézací řízení se nachází v přípravné fázi, a jak stěžovatel, tak i vedlejší účastnice řízení uplatňují relevantní (nikoliv zjevně nedůvodná) tvrzení o porušení povinností při plnění rezervační smlouvy, takže nelze považovat pohledávku stěžovatele za osvědčenou způsobem potřebným pro nařízení předběžného opatření. Skutečnost, že vedlejší účastnice řízení prodává v rámci své podnikatelské činnosti nemovitý majetek, ještě neznamená, že se ho účelově zbavuje. Z tvrzení stěžovatele ani z obsahu spisu přitom nebylo možno dovodit, že vedlejší účastnice řízení převádí předmětný byt za nepřiměřeně nízkou cenu. Podle krajského soudu přitom není významné, že kupujícím je manželka jediného společníka a současně jednatele vedlejší účastnice řízení, ani to, že jde o převod poslední bytové jednotky ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení. V jednání vedlejší účastnice řízení nespatřoval krajský soud nic mimořádného či nestandardního, naopak takové jednání považoval za související s její podnikatelskou činností, jakožto developera. Nesouhlasil ani s tvrzením stěžovatele, že k převodu předmětného bytu dochází ve zjevné časové a věcné souvislosti s podáním žaloby. Krajský soud doplnil, že požadavek na nařízení předběžného opatření nelze považovat za adekvátní jeho povaze a účelu. Předběžné opatření není totiž určeno k tomu, aby každému věřiteli garantovalo právo na zablokování majetku dlužníka po celou dobu řešení sporné pohledávky. Stěžovatel si chce předběžným opatřením zajistit dobře exekvovatelnou nemovitou věc pro případ, že bude ve vlastním řízení v budoucnu úspěšný. I když byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut, neponechává právní řád stěžovatele bez ochrany. V této souvislosti krajský soud zmínil např. institut relativní neúčinnosti právního jednání, který se prosazuje i v insolvenčním právu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkový stav, důvody, které jej vedly k podání návrhu na nařízení předběžného opatření, jakož i obsah v řízení vydaných rozhodnutí a jím uplatňovanou argumentaci. Poukazuje na to, že splnil podmínky rezervační smlouvy, uhradil rezervační poplatek, avšak vlastníkem předmětného bytu se dosud nestal a rezervační poplatek mu nebyl vrácen, takže hrozí, že jeho nárok nebude uspokojen. Vyslovuje přesvědčení, že dostatečně osvědčil přiměřenost předběžného opatření a byly splněny podmínky k jeho nařízení. Stěžovatel si je vědom omezeného ústavněprávního přezkumu předběžných opatření a nerozporuje, že by napadené rozhodnutí nemělo zákonný základ, nebo že by bylo vydáno nepříslušným orgánem, avšak domnívá se, že vykazuje znaky svévole a v řízení došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Svévoli stěžovatel spatřuje ve vadném hodnocení skutkového stavu a z něj vyvozených nesprávných právních závěrech. Zdůrazňuje, že jeho návrh byl založen na tvrzení o nestandardním jednání vedlejší účastnice řízení, čemuž však závěry krajského soudu neodpovídají. Rovněž zpochybňoval hospodárnost převodu předmětného bytu na osobu blízkou, k čemuž se obecné soudy nevyjádřily, resp. převzaly argumentaci, že jeho převod na manželku jednatele a společníka vedlejší účastnice řízení je běžným podnikáním developera. Nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že zákaz dispozice s majetkem dlužníka si procesní právo vyhrazuje pouze pro oblast vykonávacího řízení. Výklad prezentovaný krajským soudem by vyloučil účinnou obranu práv prostřednictvím předběžného opatření zakazujícího dispozici s majetkem dlužníka. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že na vedlejší účastnici řízení byl podán insolvenční návrh, což potvrzuje tvrzení stěžovatele o její špatné hospodářské situaci. Stěžovatel konečně namítá, že neměl možnost zjistit podobu převodní smlouvy k předmětnému bytu, zda byla úplatná či bezúplatná a zda se dostalo vedlejší účastnici plnění. Závěry krajského soudu ohledně povinnosti stěžovatele tvrdit a osvědčit, zda vedlejší účastnice řízení obdržela či neobdržela plnění z převodní smlouvy, jsou v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, neboť staví stěžovatele do podstatně nevýhodnější situace. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah