IV.ÚS 3118/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3118/17 ze dne 31. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Březovjáka, zastoupeného Bc. et Mgr. J. V. Martinkem, advokátem se sídlem Bryksova 818/48, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2017 č. j. 91 Co 140/2017-75 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. ledna 2017 č. j. 6 C 173/2016-46, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva obrany se sídlem Tychonova 1, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Jaroslav Březovják (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalobce") se domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení práva na spravedlivý proces a na legitimní očekávání (čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"). II. Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2017 č. j. 6 C 173/2016-46 uložil žalované České republice - Ministerstvu obrany (dále jen "žalovaná") v řízení o zaplacení částky 36 111,- Kč, zaplatit žalobci 5 457,- Kč (výrok I) a co do částky 30 654,- Kč žalobu zamítl (výrok II). Žalobce se podanou žalobou domáhal proti žalované náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalované, a to porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Žalobce uvedl, že se po žalované domáhal peněžitého zadostiučinění původně ve výši 80 000,- Kč, jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Řízení o vydání tohoto osvědčení bylo před správními orgány zahájeno dne 30. 11. 2011 a ukončeno dne 19. 2. 2016 zamítnutím žádosti žalobce. Žalovaná po podání žaloby předběžně projednala nárok žalobce a přiznala mu peněžní zadostiučinění ve výši 43 889,- Kč. Ohledně této částky vzal žalobce žalobu zpět a řízení o ní bylo usnesením obvodního soudu ze dne 19. 7. 2016 č. j. 6 173/2016-22 zastaveno. Obvodní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu a žalobci proto přiznal právo na přiměřené zadostiučinění ve výši 5 457,- Kč (výrok I). Při výpočtu výše odškodnění vyšel obvodní soud ze stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010. Ve zbytku obvodní soud žalobu zamítl (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu ohledně přisouzené částky 5 457,- Kč zamítl (výrok I). Výrokem II rozsudku městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku II co do částky 21 529,- Kč. Městský soud změnil vyhovující výrok I rozsudku obvodního soudu v neprospěch žalobce s odkazem na závěry Nejvyššího soudu, uvedené v jeho rozsudku ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3850/2014. Dále konstatoval, že na posouzení otázky vzniku nemajetkové újmy je třeba aplikovat právní závěry, vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014. S ohledem na citovaný rozsudek pak uvedl, že "je dán závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníkům řízení nemajetkovou újmu, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy". Nejsou-li však výše uvedené předpoklady splněny, pak podle městského soudu na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a proto nelze ani aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Městský soud dále doplnil, že ve správním řízení může dojít ve smyslu § 13 odst. 12 zákona č. 82/1998 Sb., k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže správní orgán porušil svoji povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Protože však na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. V dané věci proto městský soud shrnul, že v posuzované věci správní řízení, v němž mělo dojít k nepřiměřené délce řízení, se netýkalo práva soukromoprávní povahy, ale šlo o právo povahy veřejnoprávní. Bylo proto na žalobci, aby tvrdil a prokazoval, že mu v důsledku tohoto řízení vznikla nemajetková újma, a v jakém rozsahu. V tomto smyslu byl žalobce ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. poučen. Žalobce však nemajetkovou újmu s ohledem na konkrétní skutečnosti nepopsal ani neprokázal, a to ani po výslovném poučení městského soudu. Konkrétně nepopsal žádné konkrétní zhoršení svého zdravotního stavu, k jehož prokázání by bylo možné zadat navrhované znalecké posudky. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnul průběh správního a soudního řízení a s odvoláním na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 tvrdí, že na jeho případ by měly dopadat závěry vyplývající z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 29. 3. 2006 ve věci stížnosti č. 64890/01 Apicella proti Itálii, neboť mu prý vznikla morální újma (spočívající v tísni kvůli prodlužování řízení ve dvou stupních a stres způsobený průtahy v řízení), vyplývající z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu nepřiměřené délky řízení. Z odůvodnění ústavní stížnosti je dále zřejmé, že stěžovatel oponuje i výpočtovým hlediskům, k nimž přistoupil obvodní soud v napadeném rozhodnutí; podle stěžovatelova názoru měla být výsledná částka nikoli ponížena, ale naopak zvýšena o 30 % za každý měsíc prodlení, neboť zdravotní stav stěžovatele se prý v průběhu řízení zhoršil. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve změně rozhodovací praxe obecných soudů, k níž prý nepředvídatelně došlo v průběhu soudního řízení. Tvrdí, že zpočátku se soudy v předmětné věci přikláněly k presumpci vzniku nemajetkové újmy; v této otázce dříve Nejvyšší soud zaujal názor, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze prokazovat či dokazovat, neboť jde o stav mysli poškozené osoby; teprve později byl judikaturou vysloven názor, že každý žadatel musí prokazovat existenci a intenzitu nemajetkové újmy v jednotlivých fázích správního řízení, o němž však stěžovatel neměl v době, kdy řízení probíhalo, "ani ponětí". Za této procesní situace stěžovatel poukazuje na závěry Ústavního soudu, uvedené v jeho nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 a uvádí, že městský soud svým rozhodnutím nesplnil jeho legitimní očekávání, pokud konstatoval, že je to žalobce, kdo je povinen prokázat konkrétní újmu v jednotlivých fázích správního řízení. Tím prý byl stěžovatel "dehonestován do role občana druhé kategorie ve srovnání s občany signatářských států Evropské úmluvy o ochraně lidských práv". Stěžovatel dále poukazuje na obtíže spojené s prokazováním odbojové činnosti, k níž mělo docházet před více než 60 až 65 lety, což údajně vede k odlišnému rozhodování státních orgánů v případech, kdy odbojová činnost byla vyvíjena v období relativně nedávném (70. až 80. léta dvacátého století); dokazování o takových událostech je mnohem jednodušší. Od Ústavního soudu stěžovatel očekává, že "provede rešerši dosavadních rozhodnutí Ústavního soudu, resp. i rozhodnutí ESLP ve skutkově obdobných věcech". Závěrem stěžovatel žádá, aby mu byly přiznány náklady řízení před Ústavním soudem. IV. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Ústavní soud po zvážení stěžovatelových námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že se ve své judikatuře v minul