IV.ÚS 3120/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3120/08 ze dne 2. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. D., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Nad Rokoskou 38, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. srpna 2004 č. j. 1 T 119/2001-1057, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007 č. j. 7 To 281/2007-1691 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2008 č. j. 6 Tdo 171/2008-1811, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2008, doplněnou podáním dne 29. prosince 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že v trestním řízení došlo napadenými rozhodnutími k porušení jeho základního práva nebýt stíhán a zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 119/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. srpna 2004 č. j. 1 T 119/2001-1057 uznán vinným v bodě II) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona a v bodě III) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c), trestního zákona, v obou případech za použití § 5 zákona č. 198/93 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu za použití § 67a písm. d) trestního zákona, ve znění novely č. 327/99 Sb. a společně s Mgr. J. Š. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Na základě odvolání podaného obvodním státním zástupcem pro Prahu 1 a stěžovatelem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2007 č. j. 7 To 281/2007-1691 napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatele odvolací soud podle § 256 trestního řádu zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. července 2008 č. j. 6 Tdo 171/2008-1811 odmítl podle § 265i odst. 3 trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituloval průběh trestního řízení. Porušení ústavních práv spatřoval stěžovatel v tom, že zahájené trestní stíhání nebylo z důvodu promlčení zastaveno, řízení samotné trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (12,5 let), přípravné řízení bylo vedeno právně neexistující organizací a osobou, která nikdy nebyla policistou či pracovníkem Ministerstva vnitra, obecné soudy odmítaly provést či bagatelizovaly jakýchkoliv důkaz řádně navržený či předkládaný obhajobou. Stěžovatel rovněž namítal, že byl stíhán a zbaven svobody jinak, než stanoví zákon, o jeho právech nerozhodoval nestranný a nezávislý soud a obecné soudy rovněž porušily zásady presumpce neviny, in dubio pro reo a rovnosti zbraní. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. Pl. ÚS 19/93. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Všechny ve věci rozhodující soudy ve svých vyjádřeních shodně uvedly, že k porušení ústavních práv stěžovatele jejich postupem nedošlo a odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Doručená vyjádření soudů nebyla stěžovateli zaslána na vědomí z důvodu, že neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování jak výslechem svědků, tak provedením listinných důkazů a v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, které provedené důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily (str. 23 až 27), zvážil i otázku případného promlčení trestního stíhání (str. 29 až 33) a zdůvodnil zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování (str. 33 až 40). Odvolací soud pak reagoval na výhrady, které stěžovatel uplatnil ve svém řádném opravném prostředku, avšak podle jeho názoru trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby nevyjadřuje všechny jím zmíněné okolnosti a trest by měl být uložen ve výměře čtyř roků. Výslovně však s ohledem na konstatované průtahy v trestním řízení a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 (in http://nalus.usoud.cz), stejně jako k Listině, rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 trestního zákona, tedy za užití zmírňujícího ustanovení, do věznice s dozorem, neboť měl za to, že i trest vykonaný v mírnějším typu věznice splní svůj účel. Tímto rozhodnutím přihlížel i k aktuálnímu zdravotnímu stavu stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6), vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Důvod k zásahu Ústavního soudu do závěrů obecných soudů, které se týkají provádění a hodnocení důkazů,