IV.ÚS 3124/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3124/20 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené Mgr. Radkem Jilgem, advokátem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020 č. j. 4 Tdo 841/2020-567, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2020 sp. zn. 5 To 448/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. července 2019 sp. zn. 2 T 117/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 7. 2019 sp. zn. 2 T 117/2018 uznána vinnou přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustila dne 15. 5. 2018 zkráceně tím, že poté, co byla strážníkem městské policie oblečeným ve služebním stejnokroji vyzvána jako podezřelá ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kdy její pes měl znečistit prostranství u základní školy, k prokázání totožnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, tuto výzvu neuposlechla a v okamžiku, kdy byla upozorněna, že bude z důvodu neprokázání totožnosti předvedena na Policii České republiky, pokusila se z místa odejít, v čemž jí strážník úchopem za ruku zabránil. Na to stěžovatelka reagovala tak, že nejprve strážníka odstrčila od sebe a následně jej strhla na zem, kde do něj začala kopat, mlátit pěstmi a kousat, kdy její útoky směřovaly kopy do oblasti nohou a boků, dále jej škrábala do oblasti obličeje, snažila se ho chytit za genitálie a poté ho kousla do levé ruky, přičemž poškozený utrpěl povrchní čárkovité oděrky na kůži obličeje, pohmoždění kůže s oděrky na zadní ploše levé paže a zevní (palcové) straně levého předloktí, oděrky na předních plochách obou kolen a tato zranění si vyžádala pracovní neschopnost od 15. 5. 2018 do 29. 5. 2018,. Za to byla stěžovatelka odsouzena podle § 325 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku jí zároveň byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, zastoupené Regionální pobočkou Praha, částku 1 409,30 Kč, a poškozené Městské policii Hlavního města Prahy částku ve výši 8 020 Kč. 3. Obvodní soud na základě učiněných skutkových zjištění shledal, že není pochyb o tom, že poškozený strážník vůči stěžovatelce v momentě incidentu vystupoval z pozice úřední osoby a jednal s ní profesionálním a korektním způsobem. Stěžovatelka však ignorovala jeho zákonnou výzvu k prokázání totožnosti a hodlala místo opustit bez toho, aby ve vztahu ke svému předcházejícímu deliktnímu jednání projevila sebemenší sebereflexi, ochotu odstranit jeho následky (odklidit exkrement po svém psovi zanechaný na veřejném prostranství) nebo se podrobit odpovídající správní sankci. Ve snaze se jí vyhnout na strážníka bez zjevné příčiny shora popsaným způsobem fyzicky zaútočila (viz bod 2. tohoto rozhodnutí), čímž naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. 4. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění uvedl, že nezjistil žádné podstatné vady řízení, přičemž po provedeném přezkumu učinil závěr, že skutkové a právní závěry obvodního soudu jsou úplné a správné, odpovídají nejen liteře zákona, ale i jeho odpovídajícímu výkladu. Obhajobou odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 7 Tdo 629/2012 se na projednávaný případ nevztahuje. 5. Dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění maje s odkazem na konkrétně uvedenou judikaturu Ústavního soudu na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody uvedl, že řízení nebylo zatíženo žádnou procesní vadou, s obhajobou stěžovatelky se již vypořádal vyčerpávajícím způsobem obvodní soud, který přesvědčivě a v souladu s pravidly formální logiky vysvětlil, na základě jakých skutečností měl její vinu stíhaným skutkem za prokázanou. Na v podstatě totožnou procesní a skutkovou argumentaci pak následně při odvolacím přezkumu reagoval také městský soud, který neměl vůči zjištěnému skutkovému stavu věci a na něj navazujícím právním závěrům obvodního soudu o naplnění všech zákonných znaků přisouzeného trestného činu (a to včetně objektu, objektivní stránky a subjektivní stránky) žádných výhrad. Také on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil plně v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 trestního řádu) a ústavně konformním způsobem. Soudy zjištěný skutkový stav našel podle Nejvyššího soudu odpovídající vyjádření i v použité právní kvalifikaci přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Nejvyšší soud proto nesdílel přesvědčení stěžovatelky, že dosavadní řízení a jeho výsledek byly projevem nepřípustné soudní libovůle. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nesouhlasí se v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů a má za to, že jimi byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání. Je přesvědčena, že vytýkaným jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 trestního zákoníku. Tvrdí, že poškozený strážník nepožíval v okamžiku, kdy ke skutku došlo, ochrany úřední osoby předjímané zákonem. Spouštěcím mechanismem konfliktu bylo podle stěžovatelky jeho nevhodné chování, které eskalovalo, proto v daný okamžik nepožíval ochrany úřední osoby. K tomu poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 7 Tdo 629/2012, podle kterého s principy, na nichž je založen demokratický právní stát, je neslučitelné, aby prostředky trestního práva byla chráněna úřední osoba při postupu, ke kterému není vůbec oprávněna a při němž očividně překročila meze své pravomoci a odpovědnosti. Stěžovatelka trvá na tom, že v jejím případě rovněž existuje závažný deficit řádného výkonu pravomoci strážníkem městské policie a že městský soud ani Nejvyšší soud v tomto směru svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnos