IV.ÚS 3127/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3127/23 ze dne 3. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 448/2023-759 ze dne 26. července 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 55 To 247/2022-720 ze dne 14. prosince 2022 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku č. j. 2 T 138/2021-693 ze dne 20. července 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců (na zkušební dobu jí bylo zároveň uloženo podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku omezení, aby podle svých sil uhradila způsobenou škodu), a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vymezených druhů živnosti na dobu třiceti měsíců. Stěžovatelce bylo uloženo nahradit poškozené škodu ve výši 401 632 Kč a ve zbytku nároku byla poškozená odkázána na občanskoprávní řízení. Trestný čin, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, se skládal ze tří skutků (dílčích útoků) a spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že: 1) jako realitní makléřka vylákala od osoby, která od poškozené J. P. kupovala dům, část kupní ceny ve výši 151 000 Kč pod smyšlenou záminkou a částku si ponechala, 2) získala od poškozené půjčku 200 000 Kč, přičemž jí zamlčela svou špatnou finanční situaci a neschopnost splnit závazek a půjčenou částku nevrátila, 3) od poškozené vylákala pod smyšlenou záminkou půjčku 50 632 Kč a opět zamlčela svou špatnou finanční situaci a neschopnost splnit závazek a půjčenou částku nevrátila. Poškozené tak způsobila škodu celkem 401 632 Kč. 3. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v části výroku o omezení vysloveném podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku a nově uložil stěžovatelce podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku povinnost poškozené nahradit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn. 4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem na základě dovolání stěžovatelky podle § 265k odst. 1 a 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek okresního soudu v části výroku, kterou byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 401 632 Kč, a napadený rozsudek krajského soudu v části, jíž zůstala tato část výroku rozsudku okresního soudu nezměněna, a podle § 265m odst. 1 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatelce uložil nahradit poškozené škodu ve výši 251 632 Kč a se zbytkem jejího nároku poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že v řízení před obecnými soudy navrhovala výslech svědkyň V. G. a M. S., které měly být přítomny u předávání částky 151 000 Kč poškozené, tedy měly přímo vyvracet obvinění vztahující se k prvnímu dílčímu útoku. Obecné soudy podle jejího názoru tyto důkazy nedůvodně neprovedly, přičemž okresní soud to v napadeném rozsudku nijak neodůvodnil. Krajský soud pak v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelka poté, co byla nalézacím soudem vyrozuměna o tom, že nebude jejímu důkaznímu návrhu vyhověno, již takový návrh opětovně nečinila. Stěžovatelka má za to, že jí nemůže být vytýkáno, že důkazní návrh učinila pouze jednou a neopakovala jej. Uvedené důkazy považuje za opomenuté. Stěžovatelka rozporuje závěr obecných soudů, že nepředání částky 151 000 Kč poškozené bylo spolehlivě prokázáno obsahem komunikace mezi ní a poškozenou. Připomíná, že v této komunikaci není tato částka vůbec zmiňována, což v napadeném rozsudku uznal i Nejvyšší soud. Z uvedeného dovozuje, že je v její věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů. 6. Ohledně druhého skutku stěžovatelka namítá, že nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že jí poškozená předala částku 200 000 Kč. Tvrdí, že sama poškozená o daném jednání vypovídala nekonzistentně. Domnívá se, že byla uznána vinnou z této části jednání pouze kvůli tomu, že se dostatečně nebránila tvrzením a atakům poškozené. Obecné soudy měly podle ní rozhodnout ve smyslu pravidla in dubio pro reo. Obecným soudům vytýká, že nevěnovaly žádnou pozornost pravosti SMS komunikace, kterou jim předložila poškozená, a že nehodnotily provedené důkazy ve vzájemné souvislosti. Zabývaly se finančními poměry jen jejími, a nikoli i poškozené. V souvislosti s třetím skutkem stěžovatelka rozebírá výpověď poškozené, kterou považuje za nelogickou, resp. popisující průběh události, který je ve skutečnosti nerealizovatelný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výhradou dále uvedenou. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 8. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil v části výroku o omezení podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku a nahradil ji vlastním rozhodnutím. Nejvyšší soud pak rozsudek okresního soudu a krajského soudu zrušil v části výroku o uložené povinnosti nahradit škodu ve výši 401 632 Kč a rovněž ji nahradil vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti zrušených částí napadených rozhodnutí není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Soudkyně zpravodajka si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádala spis vedený okresním soudem pod sp. zn. 2 T 138/2021 a vyzvala účastníky a vedlejší účastníky k vyjádření se k ústavní stížnosti. 10. Okresní soud ve vyjádření uvedl, že v trestní věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, o čemž svědčí zejména to, že stěžovatelka každé z napadených rozhodnutí napadla řádným nebo mimořádným opravným prostředkem. Navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta. 11. Krajský soud ve vyjádření beze zbytku odkázal na napadená rozhodnutí. 12. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že nebylo porušeno žádné stěžovatelčino ústavně zaručené právo. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku a připomněl důkazy, na jejichž základě dospěl k závěru, že skutky byly spolehlivě prokázány. Poukázal na skutečnost, že námitky proti skutku uvedenému pod bodem 3) výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu stěžovatelka uplatnila teprve v replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, tedy po zákonné lhůtě k podání dovolání, tudíž se jimi Nejvyšší soud s odkazem na § 265f odst. 2 trestního řádu nemohl věcně zabývat. Provedené důkazy podle Nejvyššího soudu tvořily logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se stěžovatelka dopustila předmětného jednání. Připomněl, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že stěžovatelka předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry. K námitce stěžovatelky, ve které vytkla opomenuté důkazy (výslech svědkyň M. S. a V. G.), Nejvyšší soud uvedl, že i touto námitkou se zabýval (stejně jako před ním i soud odvolací), a proto nemůže jít o důkazy opomenuté. Obecné soudy odůvodnily, proč k provedení důk