IV.ÚS 3129/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3129/22 ze dne 31. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti B.A.R. - REPTOFILIA, s. r. o., sídlem Mečíková 2892/12, Praha 10 - Záběhlice, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2022 č. j. 30 Cdo 1766/2022-870, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 7 C 168/2012 se podává, že uvedený soud (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 23. 3. 2021 č. j. 7 C 168/2012-756 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 1 779 904,80 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v znění pozdějších předpisů, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice, uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 7 500 Kč a České republice částku 855,44 Kč. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2021 č. j. 12 Co 245/2021-830 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 200 Kč. 4. Proti posledně uvedenému rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč. Nejvyšší soud vyšel z toho, že napadené rozhodnutí je založeno na třech samostatných závěrech, a to na neexistenci nesprávného úředního postupu, neexistenci nezákonného rozhodnutí a neprokázání tvrzené škody, a že se stěžovatelka v dovolání zaměřila na polemiku s názorem městského soudu o neprokázání existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí a také neprokázání příčinné souvislosti mezi nimi a tvrzenou škodou, přičemž na jí vymezených otázkách napadené rozhodnutí výlučně nestojí. Obstál-li by za tohoto stavu další důvod, tj. neprokázání škody, který nebyl napaden, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo ve stěžovatelčiných právních poměrech promítnout. Námitku obsaženou v samotném závěru dovolání, která se týkala (ne)existence škody, Nejvyšší soud posoudil jako námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, shledal však, že tato neodpovídá jeho odůvodnění, neboť městský soud se touto otázkou zabýval, byť pro stručnost odkázal ve větší míře na rozsudek obvodního soudu. To podle Nejvyššího soudu postačuje, ledaže by účastník předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty, což se však nestalo, resp. stěžovatelka nic takového netvrdí. K tomu dodal, že stěžovatelce nic nebránilo v dovolání přednést předpoklady přípustnosti a argumenty k jeho důvodnosti. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů nedostály požadavku na řádné odůvodnění svých rozhodnutí, a Nejvyššímu soudu vytýká, že toto pochybení nenapravil. K tomu uvádí, že ve svém odvolání (na str. 10) poukázala na názory právní vědy, městský soud se však s tímto argumentem nevypořádal, a doplňuje, že i když je jí znám právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771), na který Nejvyšší soud odkázal, nelze ho bez dalšího na tuto věc použít. K tomuto nálezu uvádí, že se daným důvodem nezabýval, ačkoliv v dovolání (na poslední straně) jasně a srozumitelně uvedla, proč městský soud porušil její právo na spravedlivý proces, tedy že ve vztahu ke škodě je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť se obvodní soud k otázce škody nevyjádřil vůbec či dostatečně. Stěžovatelka shrnuje, že z jí podaného dovolání bylo zřejmé, že pochybení městského soudu spatřuje v tom, že své rozhodnutí, jde-li o otázku (ne)existenci škody, neodůvodnil, přičemž tvrdí, že ve svém dovolání řádně a zcela dostatečně vymezila dovolací důvod (tj. porušení práva na spravedlivý proces), z něhož má podle stěžovatelky nezbytně vyplývat přípustnost dovolání. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje, že podle judikatury Ústavního soudu jsou soudy povinny při posuzování podání účastníků volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, což platí i pro dovolací řízení. Odmítnutí dovolání lze tudíž akceptovat jen v případech podání, která nevyvolávají pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů s tím, že žaloba na náhradu škody byla podána před více jak 10 lety, přesto však soudy nebyly s to vydat řádně odůvodněné rozhodnutí. Nad rámec své výchozí námitky, kterou má být porušení práva na spravedlivý proces, stěžovatelka tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno i její právo na náhradu škody způsobené nezákonným postupem správního orgánu. Zdůvodňuje to tím, že i na první pohled zákonná intepretace či aplikace podústavních právních předpisů může vybočit z mezí ústavnosti a zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce, přičemž čl. 36 odst. 4 Listiny nedává zákonodárci ani orgánům aplikujícím právo neomezenou volnost. V posuzované věci podle jejího názoru soudy ignorovaly vady v postupu správního orgánu, resp. pochybení "sváděly" na ni a ignorovaly průtahy řízení vzniklé z důvodu na straně správního orgánu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému usnesení již k dispozici neměla. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Úvodem je třeba poznamenat, že z § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. a ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu plyne, že z dovolání (posuzovaného podle jeho obsahu) se musí podávat konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu