IV.ÚS 313/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 313/21 ze dne 23. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace TOPAS Písek, s. r. o., sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. prosince 2020 č. j. 1 As 347/2020-49, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2020 č. j. 50 A 45/2019-106 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 13. května 2019 č. j. KUJCK 54005/2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Krajského úřadu Jihočeského kraje, jako účastníků řízení, a Ing. Marka Osvalda, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelčino odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Písek (dále jen "městský úřad") o zamítnutí stěžovatelčina návrhu na uložení povinnosti odstranit pevnou překážku z veřejné účelové komunikace na pozemku parc. č. X1 v kat. úz. Staré Kestřany. Zamítnutí žádosti odůvodnil městský úřad zjištěním, že na uvedeném pozemku se nenachází žádná pozemní komunikace podléhající veřejnoprávní ochraně. 3. Následnou stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem. Jako nedůvodnou vyhodnotil námitku nedostatku pravomoci správních orgánů ve věci rozhodnout, neboť správní orgány zde vystupovaly v pozici silničních správních úřadů, které rozhodují o návrhu na uložení povinnosti odstranit pevnou překážku z veřejné účelové komunikace [§ 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pozemních komunikacích")], a jako nesprávnou vyhodnotil stěžovatelčinu představu, že správní orgány rozhodovaly o její žalobě z rušené držby. Řízení před civilními soudy, na něž se stěžovatelka obrátila s podáním označeným jako žaloba z rušené držby, bylo zastaveno a věc postoupena správním orgánům. Postoupený soudní spis správní orgány pouze založily mezi podklady rozhodnutí, z ničeho však neplyne, že by před nimi bylo zahájeno další řízení nebo změněn předmět běžícího správního řízení o odstranění pevné překážky. Důvodem, pro který správní orgán zamítl návrh na odstranění pevné překážky, byla neexistence veřejně přístupné účelové cesty v místě, kde se překážka nacházela. Krajský soud se ztotožnil se závěrem o její neexistenci. Zabýval se znaky veřejně přístupné účelové komunikace a uvedl, že nebyl naplněn znak její stálosti. Za pomoci ortofotomap objasnil, že se trasa cesty v terénu v průběhu času výrazným způsobem měnila. K dalšímu znaku, a to nezbytné komunikační potřebě, uvedl, že daný znak je naplněn, nelze-li přístup k pozemku zajistit jinak. Přitom stěžovatelka má ke svému pozemku přístup přes jiný pozemek (pozemek parc. č. X2). Brání-li vlastníci tohoto pozemku stěžovatelce v jeho užití, musí se stěžovatelka přístupu domáhat soukromoprávními instituty. Ke znaku souhlasu vlastníka pozemku s jeho obecným užíváním jako cesty krajský soud zmínil, že ve spise nemá oporu stěžovatelčino tvrzení o udělení souhlasu vlastníka s obecným užíváním pozemku, z něhož navrhovala odstranit překážku. Naopak současný vlastník tohoto pozemku se jeho užívání jako účelové komunikace brání. S ohledem na opakovanou a relativně nedávnou změnu trasy cesty, nelze uvažovat ani o jejím užívání tzv. od nepaměti. Nebylo ani prokázáno, že by cesta byla užívána neurčitým okruhem osob. Krajský soud proto uzavřel, že se na pozemku, jehož se týkal návrh na odstranění překážky, nenachází veřejná účelová komunikace. 4. Stěžovatelčinu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Ztotožnil se s hodnocením, že správní orgány nerozhodovaly o žalobě z rušené držby. K podání, které stěžovatelka označuje za žalobu z rušené držby, civilní soud zmínil, že zde nebyl tvrzen žádný soukromoprávní důvod užívání pozemku, nýbrž jen veřejnoprávní titul (existence veřejné účelové komunikace). Rozhodování o užívání pozemku z titulu veřejné účelové komunikace však nespadá do pravomoci civilních soudů, proto civilní soud řízení zastavil a věc postoupil správním orgánům. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že nebyl prokázán souhlas s obecným užíváním pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka je přesvědčena, že její práva byla porušena umístěním překážky, která jí brání v přístupu k jejímu pozemku. Namítá, že v právním státě musí mít možnost domoci se ochrany svého práva. Podle jejích tvrzení se nabízely tři možnosti právní ochrany. Zaprvé prostřednictvím institutů trestního práva, což však orgány činné v trestním řízení odmítly. Zadruhé žalobou z rušené držby, která nebyla úspěšná, neboť řízení o její žalobě z rušené držby bylo zastaveno a věc postoupena správnímu orgánu. Zatřetí se nabízela ochrana před správními orgány. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje v tom, že v konečném důsledku její žaloba z rušené držby nebyla nikdy věcně posouzena. Má za to, že správní orgány, jimž byla civilním soudem žaloba z rušené držby postoupena, měly správně vyvolat kompetenční spor podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů"). Protože tak žádný ze správních orgánů neučinil, podala sama stěžovatelka návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu před zvláštním senátem zřízeným podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"). Zvláštní senát však seznal, že není dán kompetenční spor, neboť správní orgány svou pravomoc nepopřely. Správní orgány mají podle stěžovatelky věc za vyřízenou vydáním rozhodnutí krajského úřadu napadeného ústavní stížností. Žádné další rozhodování již neočekávají. Stěžovatelka je přesvědčena, že tímto způsobem byla připravena o věcné posouzení žaloby z rušené držby. Ani Nejvyšší správní soud jí neposkytl ochranu proti tomuto postupu. 6. Za nesprávný stěžovatelka označuje skutkový závěr krajského soudu, že se cesta v průběhu let měnila. Skutečná změna podle ní nastala až v roce 2013, kdy vlastník pozemku, po němž cesta vedla, protiprávně stěžovatelku vypudil. Úvahy krajského soudu o možnosti využít jiný pozemek podle stěžovatelky opomíjí práva jeho vlastníků. Dále namítá, že měl být v řízení zkoumán souhlas vlastníka pozemku, na němž je umístěna překážka, s jeho obecným užíváním jako veřejně přístupné účelové komunikace, což se však nestalo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky. IV. A. Námitky k žalobě z rušené držby 9. Stěžovatelka namítá, že postupem civilních soudů a postupem správních orgánů byla zbavena věcného přezkumu své žaloby z rušené držby. Proti postupu správních orgánů jí podle jejího názoru neposkytly ochranu ani správní soudy rozhodnutími napadenými ústavní stížností. 10. Porušení základních práv či svobod Ústavní soud neshledal. K vypořádání námitky je nutno rozebrat jak orgány veřejné moci nakládaly s podáním, které stěžovatelka považuje za žalobu z rušené držby (body 11. a 12. níže). 11. Z úřední činnosti (řízení pod sp