IV.ÚS 313/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 313/24 ze dne 15. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou, sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 2023 č. j. 19 Co 843/2023-1129 a výrokům I. a IV. rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 25. dubna 2023 č. j. 23 P 104/2019-934, 4 P a Nc 6/2020, 4 P a Nc 7/2020, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a nezletilé L. J. a V. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že obecné soudy porušily zejména jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8, 13, 14, 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že obecné soudy se v řízení zabývaly návrhem vedlejší účastnice - matky nezletilé (dále jen "matka") na úpravu poměrů a úpravu styku stěžovatele (otce) s nezletilou. 3. Okresní soud napadenými výroky I. a IV. rozsudku svěřil nezletilou do péče matky a upravil styk stěžovatele s nezletilou tak, že nezletilá je v jeho péči každý lichý čtvrtek až následující pondělí a každý sudý čtvrtek až pátek (spolu se zvláštní, poměrně širokou úpravou o prázdninách). Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že ve věci nejsou dány podmínky pro nařízení střídavé péče. 4. Krajský soud k odvolání stěžovatele potvrdil v napadeném výroku I. rozsudek okresního soudu (v rozsahu výroků I. a IV.). Ke zjištění aktuálního stavu věci doplnil dokazování, mj. i pohovorem s nezletilou. Krajský soud vytkl okresnímu soudu nedostatečné odůvodnění rozsudku o nenaplnění podmínek pro svěření nezletilé do střídavé péče a uvedl, že v daném případě byly podmínky pro nařízení střídavé péče splněny. V době po vydání napadeného rozsudku byly však podle závěrů soudu zjištěny natolik závažné okolnosti, pro které již nebylo možné k jejímu nařízení přistoupit. Soud zdůraznil zejména nerespektování potřeb a zájmů nezletilé stěžovatelem, který na ni vytváří nátlak dosahující intenzity hraničící s psychickým násilím. Přihlédl přitom též k přání nezletilé a jejímu názoru, který označil jako autentický a konzistentní. II. Argumentace stěžovatele 5. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutím obecných soudů v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o úpravě péče a styku s nezletilou (viz předchozí body 3 a 4 výše). Stěžovatel v ústavní stížnosti provádí nejprve rozsáhlou rekapitulaci průběhu řízení. Jeho následná polemika se závěry obecných soudů směřuje primárně proti hodnocení důkazů. Tvrdí, že krajský soud měl vyžádat aktualizaci znaleckého posudku, namísto toho však vycházel z jiných důkazů ke zjištění aktuálního stavu věci. Krajskému soudu dále vytýká, že vycházel z výpovědi nezletilé bez toho, aby její tvrzení řádně ověřil, a opakovaně přitom předkládá výsledky znaleckého zkoumání, které vyznívají v jeho prospěch. Skutková zjištění obecných soudů následně označuje přímo jako "vymyšlená". 6. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022 a brojí proti závěrům soudů, které podle něj "obešly" nařízení střídavé péče a stanovily tzv. široký styk s nezletilou s nestejným poměrem péče každého rodiče. Namítá, že v průběhu řízení nebyly předloženy žádné důkazy proti svěření nezletilé do střídavé péče. Nesouhlasí rovněž se závěry krajského soudu shrnujícími jeho povahové rysy a naopak předkládá závěry znalce charakterizující osobnost matky. 7. V závěru textu ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně shrnuje, že "obecné soudy nesprávně interpretovaly jednoduché právo a aplikací naprosto nepřípadných a svévolně vymyšlených skutkových zjištění, a z nich vyvozených právních názorů bez opory v dokazování na daný případ nedostály povinnosti poskytnout ochranu základním právům stěžovatele". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 9. Ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu, potažmo proti výrokům I. a IV. napadeného rozsudku okresního soudu a stěžovatel tedy před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v rodinněprávním odvětví. Ústavní soud opakovaně ve svém rozhodování zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech upravených občanským zákoníkem (dříve zákonem o rodině) přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v dané oblasti práva bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu. 12. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní ((k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18, bod 12; tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. 13. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že jakkoliv je situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou svých rodičů, vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní. Tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení. Vždy je zapotřebí posuzovat každý spor velice individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem [srov. například usnesení ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15 (body 14 až 17) či usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1052/23 (bod 13)]. Dále v usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18, Ústavní soud zdůraznil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které n