IV.ÚS 3130/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3130/21 ze dne 8. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Kašeho, zastoupeného Mgr. Petrem Kučerou, advokátem, sídlem Sloupská 135, Nový Bor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2021 č. j. 24 Cdo 1394/2021-596 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2020 č. j. 83 Co 475/2015-506, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Aleny Waulinové, Gilone Brun, Lucie Waulinové Slivkové a Ireny Kašeové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu se podává, že čtvrtá vedlejší účastnice jako žalobkyně se proti stěžovateli, první vedlejší účastnici a druhé vedlejší účastnici jako žalovaným (dále též jen "žalovaní"), v řízení před Okresním soudem v České Lípě (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že je výlučným vlastníkem konkretizovaných nemovitých věcí v kat. úz. X. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2015 č. j. 7 C 133/2012-319 žalobu zamítl (výrok I.) a výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že čtvrtá vedlejší účastnice nenabyla vlastnické právo darováním od stěžovatele jako druhého žalovaného, neboť darovací smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatel, manžel čtvrté vedlejší účastnice, totiž převáděl předmětné nemovitosti v době, kdy mu byly pravomocně přisouzeny rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Šlo o rozsudek vydaný ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mezi stěžovatelem, první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí, proti němuž podala první vedlejší účastnice dovolání. K uzavření darovací smlouvy v průběhu dovolacího řízení došlo právě proto, aby případné vyhovění dovolání nevedlo k dalšímu vedení sporu a případnému vydání předmětných nemovitostí první vedlejší účastnici a druhé vedlejší účastnici. Čtvrtá vedlejší účastnice a stěžovatel tak věcně nesledovali účel darovací smlouvy, ale jednali šikanózně za účelem poškození první vedlejší účastnice a druhé vedlejší účastnice. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice odvolání. Rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 5. 2016 č. j. 83 Co 475/2015-405 byl napadený rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve věci samé a v nákladových výrocích III. a IV. potvrzen, změněn byl jen v nákladovém výroku II. Odvolání stěžovatele bylo odmítnuto. 4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 byla obě dovolání odmítnuta a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 5. Proti usnesení Nejvyššího soudu podala čtvrtá vedlejší účastnice ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2657/18 [(N 26/92 SbNU 278), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], byl rozsudek krajského soudu zrušen. V uvedeném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 bylo porušeno právo čtvrté vedlejší účastnice na soudní ochranu, neboť Nejvyšší soud se odmítl meritorně zabývat jejím dovoláním, aniž by řešení předestřené právní otázky výkladu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyplývalo z judikatury či jinak podporovalo závěr o nepřípustnosti dovolání. Ve výše uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 2657/18 Ústavní soud vyslovil, že konstatuje-li Nejvyšší soud, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na rozhodnutí, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, odpírá dovolateli soudní ochranu práva stanoveným postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 6. Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 3. 4. 2019 č. j. 24 Cdo 876/2019-478 zrušil výše uvedený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že vzhledem k právním názorům Ústavního soudu, jak se podávající z odůvodnění jeho kasačního nálezu, Nejvyšší soud považuje za nezbytné, aby krajský soud při právním posouzení věci zohlednil, zda otázka plurality účelu právního jednání a jejich významu má či nemá právní význam pro posouzení platnosti předmětné smlouvy, a aby tento svůj právně kvalifikační závěr v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odpovídajícím způsobem vyložil. 7. Podáním ze dne 8. 1. 2020 navrhla čtvrtá vedlejší účastnice, aby na místo všech žalovaných, do řízení vstoupila třetí vedlejší účastnice, neboť předmětné nemovitosti (o určení vlastnického práva k nim v tomto řízení jde), byly darovací smlouvou z 20. 7. 2017 převedeny první vedlejší účastnicí právě na třetí vedlejší účastnici, která je nyní jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí. Uvedenou právní skutečnost čtvrtá vedlejší účastnice doložila výpisem z katastru nemovitostí. 8. Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto, že návrhu čtvrté vedlejší účastnice, aby na místo žalovaných do řízení vstoupila třetí vedlejší účastnice, se vyhovuje. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci došlo před rozhodnutím ve věci samé (v důsledku zrušení předchozího rozhodnutí krajského soudu) k uzavření darovací smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, o něž v řízení jde, a k zapsání vlastnického práva do katastru nemovitostí podle ní, tedy k právní skutečnosti, s níž je spojen převod vlastnického práva. Procesním předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je kromě naléhavého právního zájmu na požadovaném určení i věcná legitimace účastníků, a ta je na straně žalované dána zapsaným vlastnickým právem k věci. Protože nastala právní skutečnost, s níž je podle zákona spojen převod práva, na němž je závislá věcná legitimace žalovaných a naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a výkon vlastnického práva ke sporným nemovitostem převzala třetí vedlejší účastnice, krajský soud návrhu čtvrté vedlejší účastnice na její vstup do řízení na stranu žalovanou podle § 107a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 211 o. s. ř., vyhověl. 9. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém uvedl, že usnesení odvolacího soudu "trpí závažnou procesní vadou" spočívající ve skutečnosti, že mu bylo znemožněno uplatnění jeho námitek a poskytnutí vyjádření k návrhu čtvrté vedlejší účastnice (žalobkyně) učiněného podle § 107a o. s. ř. tím, že mu tento návrh na vstup účastníka do řízení nebyl odvolacím soudem doručen a odvolací soud následně o tomto návrhu rozhodl, aniž byl seznámen s jeho stanoviskem k věci. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele, které shledal přípustným podle § 237 o. s. ř., ale nedůvodným, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., zamítl. Nejvyšší soud uvedl, že v posuzované věci je stěžovatel manželem čtvrté vedlejší účastnice, z obsahu spisu zjistil, že s manželkou též sdílí společnou domácnost a lze tudíž s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou konstatovat, že o předmětném návrhu čtvrté vedlejší účastnice byl stěžovatel - právě svou manželkou - informován ještě dříve, než uvedený návrh byl k soudu podán. Nejvyšší soud připustil, že za této procesní situace krajský soud nepostupoval v intencích ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu však nelze právě pro specifické okolnosti daného případu shledat naplnění důvodu pro vydání kasačního rozhodnutí, když z obsahu spisu zřetelně vyplývá, že dosud byl stěžovatel v dané věci plně obeznámen s dosavadními podáními své manželky - čtvrté vedlejší účastnice, a jistě tomu bylo také i v této procesní záležitosti. Nejvyšší soud proto neshledal, že by tato zjištěná vada řízení zakládala důvod k vydání stěžovatelem navrhovaného kasačního rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatele 10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud mu před vydáním napadeného usnesení nedoručil návrh čtvrté vedlejší účastnice, tak jak stanoví ustálená judikatura Nejvyššího soudu, a toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud. Tímto svým postupem obecné soudy odňaly stěžovateli možnost, aby se k návrhu čtvrté ve