IV.ÚS 3131/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3131/10 ze dne 19. 10. 2011 N 179/63 SbNU 81 Účelnost nákladů vynaložených orgánem veřejné moci na zastupování advokátem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 19. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 3131/10 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010 č. j. 68 Co 42/2010-59 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2009 č. j. 20 C 582/2008-37 ve výroku II, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení před Českou správou sociálního zabezpečení a stěžovateli byla stanovena povinnost nahradit žalované náklady řízení, za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 5 a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. Výrok I. Výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010 č. j. 68 Co 42/2010-59, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2009 č. j. 20 C 582/2008-37, a výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010 č. j. 68 Co 42/2010-59 se ruší, neboť absencí jejich řádného odůvodnění bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění 1. Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáními ze dne 10. 5. 2011 a 27. 7. 2011 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí. 2. Stěžovatel stručně zrekapituloval průběh a výsledky téměř osmiletého řízení, ve kterém se po České správě sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ") domohl poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 5 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, v celkové výši 213 684 Kč. Vzhledem k celkové délce řízení stěžovatel opakovaně žádal o zadostiučinění podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Jeho prvé žalobě Obvodní soud pro Prahu 5 v říjnu 2006 vyhověl a za průtahy v řízení v období od 27. 8. 2001 do 18. 11. 2005 mu přiznal zadostiučinění ve výši 26 199 Kč. Další stěžovatelově žalobě o zaplacení 12 000 Kč za průtahy v řízení od 3. 12. 2005 však obvodní soud nevyhověl a zamítl ji; Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že samotné konstatování porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě se jevilo jako dostatečné. 3. Stěžovatel uvedl, že nebrojí proti rozhodnutím obecných soudů ve věci samé, neboť si je vědom, že forma a případně i výše zadostiučinění záleží na úvaze soudu, nesouhlasí však s tím, že byl podle ustanovení § 142 odst. 1 věty prvé o. s. ř. zavázán povinností zaplatit žalované straně náklady řízení. Namítl, že byl v meritu věci, tj. prokázání nesprávného úředního postupu ze strany ČSSZ, úspěšný a měl by mít právo na náhradu nákladů řízení; rozhodnutí, podle kterého by obdržel zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, ale musel by nést náklady nejen svoje, ale i protistrany, považuje za rozporné s právem na spravedlivý proces, jakož i s právními závěry nálezů Ústavního soudu citovanými v ústavní stížnosti. Stěžovatel poukázal na to, že šlo o jednoduchý spor a relativně malou částku, nicméně upozornil, že o zaplacení částky 670 Kč a později o 14 Kč nežaloval, neboť správními žalobami napadl vadná rozhodnutí ČSSZ, a výši finančního porovnání mezi vadnými a konečným správným rozhodnutím ČSSZ mu nelze přičítat k tíži. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel na podporu své argumentace poukázal na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu přijatá v obsahově shodných věcech. 4. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 8. 2011 a 26. 8. 2011 shodně označily ústavní stížnost za nedůvodnou. Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08 (usnesení ze dne 7. 7. 2009, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), Městský soud v Praze uvedl, že o odvolání stěžovatele rozhodl postupem, který byl dle jeho přesvědčení zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a neporušil žádné z jeho ústavně zaručených práv; v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání. 5. V replice ze dne 7. 9. 2011 stěžovatel konstatoval, že obvodním soudem zmiňované usnesení Ústavního soudu řeší poněkud odlišnou problematiku ve vztahu k žalované České republice - Ministerstvu financí, a zopakoval, že skutečně přiléhavou judikaturu tvoří nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357) a II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507), podpůrně též nález sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249) a argumentaci v těchto nálezech lze doplnit odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 2438/2010-10. Stěžovatel proto na své ústavní stížnosti setrval a potvrdil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání. 6. Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že žalobu stěžovatele s návrhem, aby mu žalovaná Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí zaplatila 12 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení před ČSSZ v době od 3. 12. 2005 do 20. 8. 2008, Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a zavázal stěžovatele zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 12 185,60 Kč (výrok II). Podle odůvodnění nalézacího soudu stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzeného vzniku nemajetkové újmy, jejíž kompenzace se domáhal. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5 964 Kč. Městský soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že "žaloba je nedůvodná jen proto, že žalobce netvrdil, a tudíž ani neprokázal, že by mu v příčinné souvislosti s délkou řízení, v němž se domáhal poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., ... vznikla nemateriální újma", a korigoval ho v tom smyslu, že řízení bylo po 18. 11. 2005 stiženo nesprávným úředním postupem (průtahy). Odvolací soud výslovně uvedl, že "jakkoliv řízení o vyplacení jednorázové částky žalobci bylo po 18. 11. 2005 stiženo nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když konečné rozhodnutí nebylo vydáno v přiměřené lhůtě, přičemž rozhodnutí státního orgánu musí být perfektní, takže jeho vada, byť se týká zanedbatelného dílu uplatněného nároku, způsobuje v případě uplatnění opravného prostředku prodloužení řízení, které je nesprávným úředním postupem, s ohledem na předmět, o nějž se řízení vedlo, respektive na to, že právo žalobce na zaplacení částky 213 000 Kč nebylo jakkoliv sporováno a v době od 2. 12. 2005 do 1. 2. 2008 byl řešen nárok žalobce na zaplacení 670 Kč, v době od 2. 2. 2008 do 11. 5. 2009 pak nárok na zaplacení částky 14 Kč, přičemž v prvém řízení prošla věc třemi stupni rozhodovacích orgánů, nebyla žalobci způsobena významná újma, neboť sám předmět řízení pro žalobce nemohl mít za tohoto stavu výrazný význam. Odvolací soud tak shodně se soudem I. stupně dovodil, že v tomto konkrétním případě není namístě, jakkoli je takové rozhodnutí výjimečné, přiznat zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva žalobce na rozhodnutí v přiměřené lhůtě se jeví jako dostatečné." Ve vztahu k nákladům řízení odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo možné úspěšné žalované odepřít právo plynoucí z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., a neshledal ani žádný důvod pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. 7. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu pro Prahu 5 sp. zn. 20 C 582/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že ČSSZ rozhodovala o žádosti stěžovatele opakovaně: * rozhodnutím ze dne 9. 4. 2002 přiznala stěžovateli jednorázovou peněžní částku ve výši 213 000 Kč, kterou mu téhož dne po