IV.ÚS 3133/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3133/18 ze dne 25. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Drbohlava, zastoupeného Mgr. Klárou Valentovou, advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2018 č. j. 23 Co 224/2018-179 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. května 2018 č. j. 19 C 185/2017-172, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Generali Pojišťovna a. s., sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení obvodního soudu, přičemž konstatoval, že je povinností účastníka, který se domáhá benevolence státu, aby mu bylo přiznáno částečné či úplné osvobození od soudních poplatků, hodnověrným způsobem doložit své komplexní majetkové poměry a předložit tak důkazy za účelem posouzení jeho majetkové, ale i osobní situace, v tomto směru stěžovatel doložil pouze svůj nepříznivý zdravotní stav, včetně výše invalidního důchodu a příspěvku, svá tvrzení ohledně vlastnictví nemovitostí a popírání, že mu byla vyplacena pojistná plnění (zmiňovaná vedlejší účastnicí ve vyjádření a i známá soudu z úřední činnosti), nikterak nedoložil, resp. připouštěl, že obdržel výplatu pojistného plnění ve vyšší částce, ze které hradil osobní výdaje. Městský soud tak přisvědčil závěru obvodního soudu, že má-li stěžovatel oficiální příjem na invalidním důchodu a příspěvku 6 866 Kč a výši vyživovací povinnosti k nezletilé dceři 3 500 Kč měsíčně, aniž by dokládal své mandatorní či jiné měsíční výdaje, nedoložil věrohodně svoji majetkovou situaci, když lze předpokládat finanční prostředky, ze kterých uspokojuje své potřeby; rovněž nedokládá své vlastnické poměry. I s ohledem na výplatu pojistného plnění ve vztahu k výši soudního poplatku se tak podle městského soudu nejedná o částku, která by představovala odepření přístupu stěžovateli k soudu; uvedená částka na soudním poplatku bude i předmětem výroku o nákladech řízení v konečném rozhodnutí ve věci. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel trvá na svém názoru, že v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků (dále jen "prohlášení") není povinen uvádět veškeré své výdaje, neboť nedisponuje žádnou takovou podrobnou evidencí, tyto výdaje se každý měsíc mohou měnit a navíc v prohlášení ani pro tyto výdaje (kromě nájemného) nejsou žádné kolonky. Co se týče nájemného ve výši 8 500 Kč, stěžovatel tento výdaj nezmínil pouze z toho důvodu, že ve skutečnosti žádný výdaj stěžovatel v tomto ohledu nemá, protože pobírá příspěvek na bydlení ve výši 5 600 Kč a zbývající částku mu přispívá syn, který byt na adrese trvalého bydliště stěžovatele přechodně obývá. Jinak stěžovatel své pravidelné a zásadní výdaje, které jsou vyžadovány v prohlášení, vyplnil. Ostatní běžné výdaje musí stěžovatel minimalizovat vzhledem k velmi nízkým pravidelným příjmům. Stěžovatel uvedl v prohlášení pravdivé informace o svém majetku, když uvedl vlastnictví osobního automobilu Škoda Octavia a pozemku o výměře 312 m2 v katastrálním území Hlubočepy, který je zastaven ve prospěch Finančního úřadu pro Liberecký kraj, Územního pracoviště v Jablonci nad Nisou. Ani v jednom případě tento majetek není relevantní pro rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť při prodeji osobního automobilu by získaná částka nestačila na úhradu soudního poplatku a nemovitý majetek není možné bez dalšího zcizit. Navíc vlastnictví uvedeného osobního automobilu a nemovitosti není dle pokynů v prohlášení nutné dokládat a příslušné soudy mohou vlastnictví ověřit např. v katastru nemovitostí. Stěžovatel neměl v úmyslu zamlčet (natož popírat) pojistné plnění, které obdržel od vedlejší účastnice a od České pojišťovny a. s., ale neuvedl je v prohlášení z toho důvodu, že se jedná o plnění, která byla stěžovateli vyplacena v průběhu 26 let, a poslední z těchto plnění bylo vyplaceno cca v roce 2016, takže již vzhledem k výši ostatních příjmů tyto částky nemá stěžovatel k dispozici, ale hradil s nimi své běžné výdaje, které je nyní nucen zásadně omezit. 5. K výše uvedenému ještě stěžovatel dodává, že ve stejné věci vede stěžovatel spor s Pojišťovnou České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, kde mu bylo osvobození od soudních poplatků bez dalšího přiznáno, pročež se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze extrémní vybočení obecných soudů z pravidel řádně vedeného soudního řízení [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takové nepřípustné vybočení v posuzované věci nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 10. K přezkumu rozhodnutí, týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již