IV.ÚS 3134/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3134/20 ze dne 24. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Lee Loudy, Ph.D., sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1 - Nové Město, insolvenčního správce dlužnice Správa pohledávek OKD, a.s., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 32 ICm 2338/2017, 29 ICdo 121/2018-106 (KSOS 25 INS 10525/2016), za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a 1) obchodní společnosti Správa pohledávek OKD, a.s., sídlem Stonavská 2179, Karviná, a 2) RBP, zdravotní pojišťovny, sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 11. 2020, navrhuje stěžovatel zrušení napadeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Vedlejší účastnice 1), společnost Správa pohledávek OKD, a.s. (dále jen "dlužnice") poukázala dne 19. 5. 2016 na bankovní účet vedlejší účastnice 2), RBP, zdravotní pojišťovny, finanční prostředky v celkové výši 11 341 535 Kč představující pojistné na veřejné zdravotní pojištění (ve výši 4,5 % vyměřovacího základu) za měsíc duben 2016, které byli povinni hradit zaměstnanci dlužnice. Toto pojistné bylo odvedeno za zaměstnance srážkou z jejich hrubé mzdy a čistá mzda byla vyplacena zaměstnancům. Dne 3. 5. 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužnice. Její úpadek zjistil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 9. 5. 2016, kdy zároveň ustanovil stěžovatele jejím insolvenčním správcem. Dne 12. 8. 2016 bylo tímto soudem potvrzeno usnesení schůze věřitelů, kterým byla povolena reorganizace dlužníka. 3. Odpůrčí žalobou podanou dne 9. 5. 2017 se stěžovatel domáhal určení, že poskytnutí peněžitých plnění v uvedené celkové výši na účet vedlejší účastnice 2) bylo neúčinné. Vedlejší účastnici 2) mělo být současně uloženo, aby tyto prostředky zaplatila stěžovateli do majetkové podstaty dlužnice. Rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 32 ICm 2338/2017-31 (KSOS 25 INS 10525/2016) byla žaloba zamítnuta. Důvodem byla skutečnost, že část pojistného na veřejné zdravotní pojištění, kterou zaměstnavatel strhne z hrubé mzdy zaměstnance a následně ji odvede zdravotní pojišťovně, netvoří aktiva patřící do majetkové podstaty dlužnice, nýbrž jde o část hrubé mzdy zaměstnance. Podle krajského soudu tak dlužnice odvedením této části pojistného žádného svého věřitele nepoškodila, ani neznevýhodnila oproti jiným věřitelům. 4. K odvolání stěžovatele toto rozhodnutí změnil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 17. 5. 2018 č. j. 32 ICm 2338/2017, 12 VSOL 149/2018-69 (KSOS 25 INS 10525/2016) tak, že žalobě vyhověl. Pojistné na veřejné zdravotní pojištění je podle jeho názoru pohledávkou příslušné zdravotní pojišťovny vůči zaměstnavateli, a to i v části, ve které je plátcem pojistného zaměstnanec. Povinnost platit část pojistného za své zaměstnance (jako povinnost plnit za jiného) vzniká ze zákona přímo zaměstnavateli. Vrchní soud dále uvedl, že dlužnice učinila právní úkon (jednání) spočívající v plnění této peněžité povinnosti poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení zahrnující omezení podle § 111 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen "insolvenční zákon"). Dlužnice byla proto oprávněna plnit peněžitý závazek vzniklý před zahájením insolvenčního řízení - dlužné pojistné za měsíc duben 2016 - jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Vrchní soud se neztotožnil s názorem, že poskytnutá peněžitá plnění byla součásti mzdy zaměstnanců, a tudíž nebyla součástí majetkové podstaty dlužnice. Zaměstnanec má vůči zaměstnavateli pouze nárok na mzdu, tu však nabývá do svého vlastnictví až jejím vyplacením. Protože k poskytnutí těchto peněžitých plnění došlo v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona šlo o neúčinné právní úkony (jednání). Způsob řešení úpadku dlužnice, skutečnost, že zaměstnancům byly vyplaceny mzdy a že v majetkové podstatě dlužníka se nacházely finanční prostředky umožňující jejich provedení, jsou v tomto ohledu právně nevýznamné. Důsledkem neúčinnosti právních úkonů dlužnice je povinnost vedlejší účastnice 2) vydat přijaté plnění do majetkové podstaty dlužníka podle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona. 5. Vedlejší účastnice 2) podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 31. 8. 2020 č. j. 32 ICm 2338/2017, 29 ICdo 121/2018-106 (KSOS 25 INS 10525/2016) změnil tak, že rozsudek krajského soudu potvrdil. Dovolací soud odkázal na právní závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 30. 6. 2020 č. j. 32 ICm 2328/2017, 29 ICdo 97/2018-109 (KSOS 25 INS 10525/2016), v němž uvedl, že vznikly-li zaměstnancům dlužnice za měsíc duben 2016 "mzdové" nároky [§ 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] a byly-li též zúčtovány [§ 3 odst. 1 zákona České národní rady č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění")], o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu, stalo se takto realizované plnění dlužnice majetkem jejích zaměstnanců. To platí též o částkách představujících pojistné na veřejné zdravotní pojištění, jehož plátci byli tito zaměstnanci [§ 5 písm. a) a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 2 odst. 1 a § 5 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění]. Skutečnost, že v rozsahu těchto částek dlužnice odvedla pojistné (přímo) zdravotní pojišťovně, na závěru o tom, že šlo (pro účely výkladu § 111 insolvenčního zákona) o plnění z majetku, který náležel zaměstnancům dlužnice, nic nemění. Jinými slovy, zúčtovala-li dlužnice svým zaměstnancům příjmy ze závislé činnosti (§ 3 odst. 1 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění) a odvedla-li příslušné zdravotní pojišťovně pojistné na zdravotní pojištění, k jehož hrazení byli povinni tito zaměstnanci, nešlo o plnění z majetku náležejícího do její majetkové podstaty. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel má za nesprávný právní názor Nejvyššího soudu, který dovodil existenci jakési speciální kategorie majetku, tj. "majetku zaměstnance". Tento majetek měl vzniknout již tím, že dlužnice jako zaměstnavatelka zúčtovala a vyplatila svým zaměstnancům mzdu za duben 2016. Podle stěžovatele však tyto peněžní prostředky nelze přičíst zaměstnancům, neboť ti nejsou oprávněni domáhat se úhrady předmětných plateb (nelze dovozovat existenci jejich pohledávky), ani nebyli oprávněni k jejich přijetí. Zaměstnanci nejsou oprávněni se domáhat ani toho, aby za ně zaměstnavatel předmětnou část pojištění pojišťovně odvedl. Jediným subjektem oprávněným požadovat úhradu plateb byla podle § 5 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění zdravotní pojišťovna. Stejně tak neobstojí ani závěr, že v okamžiku výplaty mzdy zaměstnancům mělo dojít k automatické transformaci části finančních prostředků složených na účtu zaměstnavatele na "majetek zaměstnance". 7. Napadený rozsudek je podle stěžovatele v rozporu s některými rozhodnutími Nejvyššího soudu, včetně rozsudku ze dne 31. 10. 2019 č. j. 190 ICm 3281/2015, 29 ICdo 156/2017-109 (MSPH 90 INS 16976/2014), podle něhož platba pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti není právním úkonem (jednáním) nutným ke splnění povinností stanovených zvláštními předpisy podle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, a proto musí být považována za neoprávněné nakládání s majetkovou podstatou podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. Tento závěr lze vztáhnout i k pojistnému na veřejné zdravotní pojištění. Věřitelem pohledávky na jeho úhradu je a zůstává zdravotní pojišťovna, nikoli zaměstnanec. Vedlejší účastnice 2) si měla tuto pohledávku, která vznikla před zahájením insolvenčního řízení, přihlásit. Pokud takovouto pohledávku dlužnice po zahájení insolvenčního řízení uhradila, šlo vůči věřitelům o neúčinný právní úkon (jednání) podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. Kromě toho Nejvyšší soud opomněl svou ustálenou judikaturu týkající se vlastnictví peněžních prostředků na bankovním účtu, které jsou majetkem banky. Majitel účtu je pouze věřitelem, který má za bankou pohledávku odpovídající výši zůstatku na bankovním účtu. Nenastala žádná situace, s