IV.ÚS 3136/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3136/21 ze dne 29. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem, sídlem kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 3 Tdo 479/2021-2026, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2020 sp. zn. 6 To 69/2020 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. května 2020 č. j. 29 T 4/2019-1842, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ? pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo být stíhán jen ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon stanoví, dle čl. 8 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podávají následující skutečnosti. 3. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 5. 2020 č. j. 29 T 4/2019-1842 uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle § 107 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měl dopustit tak, že v přesně nezjištěných dnech, v období od roku 2004 do roku 2008, na různých místech, po předchozí dohodě s R. B., v záměru soustavně krátit daňové povinnosti a získat tak pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, realizoval nákup mimobilančního lihu od R. B., odebral nejméně 32 000 litrů mimobilančního lihu, ze kterého vyráběl lihoviny různého druhu, které pak bez vědomí správce daně distribuoval na daňovém území České republiky, přičemž věděl, že takto nakoupený líh nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byl po převzetí lihu jako jeho skutečný skladovatel a dopravce plátcem spotřební daně [§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 353/2003 Sb.")], zatajil před správcem daně vznik daňové povinnosti [§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb.], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznal a nezaplatil, čímž byla České republice neodvedením spotřební daně z lihu zkrácena spotřební daň v rozsahu nejméně 8 480 000 Kč. Stěžovatel byl za toto jednání krajským soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a zároveň mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 90 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů na dobu sedmi let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu sedmi let. 4. Proti výše zmíněnému rozsudku krajského soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem vrchního soudu ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 6 To 69/2020, jímž vrchní soud s ohledem na změnu právní úpravy, k níž v mezidobí došlo, zrušil rozsudek krajského soudu a nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a rovněž k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů na dobu sedmi let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu sedmi let. 5. Stěžovatel podal proti výše zmíněnému rozsudku vrchního soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 3 Tdo 479/2021-2026 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadená rozhodnutí jsou zatížena řadou vážných vad, jsou věcně nesprávná a vnitřně rozporná, nepřezkoumatelná, a tedy nezákonná. Soudům všech stupňů vytkl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neúplnost provedeného dokazování, jakož i skutečnost, že soudy neprovedly řadu jím řádně navržených důkazů (zejména svědeckou výpovědí svědků S. R., A. R., S. P. ml., R. M., V. D., W. Z. či M. D., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k otázce, zda a do jaké míry se u svědka R. B. projevuje sklon k pomstychtivosti a způsobilost ke konfabulacím a lživé výpovědi, dále tzv. černým účetnictvím T. B., trestním spisem vedeným Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018 či čtením protokolu o výslechu svědků R. B., T. B., L. K. a R. H. z přípravného řízení), aniž by tento postup řádně odůvodnily, přičemž toto pochybení následně nenapravil ani Nejvyšší soud. Stěžovatel dále namítl, že se soudy řádně nevypořádaly s argumenty obhajoby a veškeré sporné skutečnosti vykládaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo v jeho neprospěch. Ve vztahu k rozhodnutí krajského a vrchního soudu stěžovatel uvedl, že tyto soudy v rozporu se zásadou přímosti hodnotily i ty důkazy, které samy neprovedly, a naopak nehodnotily důkazy, které jimi provedeny byly. Krajský soud dle názoru stěžovatele navíc bez řádné zákonné opory citoval z jeho výpovědí, jakož i výpovědí svědka R. B., učiněných v jiných trestních věcech, v čemž stěžovatel rovněž spatřuje porušení svého práva na obhajobu a spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel konečně vyjádřil přesvědčení, že soudy nesprávně vyhodnotily také otázku tvrzeného promlčení jeho trestní odpovědnosti a nesprávně posoudily jeho jednání jako jednání spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, což stěžovatel kategoricky odmítl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná v části, v níž směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího a vrchního soudu, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V části, ve které směřuje proti rozsudku krajského soudu, je však ústavní stížnost nepřípustná, neboť toto rozhodnutí bylo již zrušeno rozhodnutím vrchního soudu (srov. např. usnesení ze dne 23. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 476/21 a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Jak plyne ze shora uvedeného, není řízení o ústavní stížnosti, jíž jsou napadena rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci, pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených so