IV.ÚS 3137/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3137/21 ze dne 4. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolické farnosti u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha - Modřany, sídlem K Dolům 31/5, Praha 12 - Modřany, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 22 Cdo 1444/2021-1365, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2020 č. j. 12 Co 165/2020-1287 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. února 2020 č. j. 20 C 202/2005-1200, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Jakuba Lohmanna, Jitky Lohmannové a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 2020/2005 se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2006 č. j. 20 C 202/2005-32 zamítl žalobu, jíž se právní předchůdce prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice (dále jen "právní předchůdce") domáhal přikázání pozemků parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Modřany (dále jen "sporné pozemky") do jeho vlastnictví. Obvodní soud dokazováním zjistil, že vlastníkem sporných pozemků je Česká republika a právní předchůdce v roce 1990 uzavřel smlouvu o jejich dočasném užívání se státním podnikem, později s ním uzavřel kupní smlouvu, jíž měl nabýt jejich vlastnictví, včetně staveb na nich stojících. Soudy však smlouvu vyhodnotily jako částečně neplatnou, a to v části týkající se koupě sporných pozemků [rozsudek obvodního soudu ze dne 8. 2. 2001 č. j. 42 C 257/99-43 potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 7. 2002 č. j. 51 Co 169/2002-86], protože převádějící státní podnik nebyl oprávněn se spornými pozemky nakládat; v části o koupi staveb na sporných pozemcích byla smlouva platná. Nesporné bylo, že většina sporných pozemků byla původně ve vlastnictví církve. Obvodní soud shledal, že by sice bylo možno obecně aplikovat § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), o uspořádání vlastnických vztahů při zřízení neoprávněné stavby na cizím pozemku, avšak na posuzovanou věc dopadá tzv. blokační § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"), který zakazuje převádět majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace z vlastnictví státu až do přijetí zákonů o tomto majetku. 3. Městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil usnesením ze dne 25. 1. 2007 č. j. 64 Co 310/2006-49. Uvedl, že řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízení, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky a kde není soud vázán návrhem. Shledal-li obvodní soud, že navržený způsob vypořádání (přikázání pozemků do vlastnictví vlastníka staveb) není možný, bylo na něm, aby vztah mezi účastníky vypořádal jiným způsobem vyplývajícím z § 135c občanského zákoníku. 4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2007 č. j. 20 C 202/2005-63 žalobu znovu zamítl. Shledal, že § 135c občanského zákoníku lze užít jen na tzv. neoprávněné stavby a nelze ho aplikovat v posuzované věci, protože stavby na sporných pozemcích nejsou neoprávněnými stavbami (některé nájemce vybudoval na pronajatých pozemcích se souhlasem pronajímatele, zbylé vybudoval v době, kdy byl v dobré víře, že je jejich vlastníkem). 5. Městský soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2008 č. j. 64 Co 378/2007-82, ve znění opravného usnesení, rozsudek obvodního soudu potvrdil, protože se ztotožnil s jeho právním posouzením. 6. Dovolání právního předchůdce odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 6. 2010 č. j. 22 Cdo 1654/2009-102. Dovolání nebylo přípustné, neboť již v minulosti dovolací soud judikoval, že je vyloučena analogická aplikace § 135c odst. 3 občanského zákoníku na jinou než neoprávněnou stavbu. 7. Rozhodnutí obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu charakterizovaná v bodech 4. až 6. zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215; dále jen "první nález"). Uvedl, že z ústavněprávního pohledu jde o střet vlastnického práva majitele staveb sloužících k podnikání (právního předchůdce, který byl stěžovatelem v řízení sp. zn. I. ÚS 2166/10), vlastnického práva státu a legitimního očekávání církve (stěžovatelky v řízení sp. zn. IV. ÚS 3137/21) ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Shledal, že obecné soudy opomenuly specifické okolnosti věci, neboť stavby ve vlastnictví právního předchůdce sloužily historicky k provozu zahradnictví a jsou funkčně spojeny s pozemky ve vlastnictví státu tak, že spolu tvoří areál zahradnictví. Na stavby a pozemky je třeba nahlížet jako na jeden celek, a nikoli jako na dva samostatné předměty vlastnictví. Ústavní soud uvedl, že byť v typických případech lze souhlasit s tím, že se § 135c občanského zákoníku neaplikuje na případy oprávněných staveb, v posuzovaném případě shledal, že jde o mezeru v právu, kterou je možno zaplnit analogickou aplikací daného ustanovení. Uzavřel, že obecné soudy měly pro specifické okolnosti případu poskytnout ochranu vlastnickému právu právního předchůdce (provozovatele zahradnictví, vlastníka staveb), a to analogickou aplikací § 135c občanského zákoníku. S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud nezabýval výší náhrady za přikázání sporných pozemků do vlastnictví vlastníka staveb. Dodal, že specifické okolnosti případu odůvodňovaly výjimečné prolomení blokace církevního majetku podle § 29 zákona o půdě. 8. Následně obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2015 č. j. 20 C 202/2005-422 přikázal sporné pozemky do vlastnictví právního předchůdce. Vyšel z prvního nálezu a na základě analogické aplikace § 135c občanského zákoníku sporné pozemky přikázal vlastníkovi staveb na nich. K náhradě za přikázané pozemky uvedl, že kupní cenu 751 242 Kč podle kupní smlouvy ke sporným pozemkům, kterou soudy shledaly neplatnou, stát nikdy nevrátil, pročež náhradu za přikázané pozemky nelze spravedlivě požadovat. 9. Městský soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2016 č. j. 64 Co 16/2016-487 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Uvedl, že první nález byl vydán v době, kdy zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), nebyl součástí právního řádu. Konstituování vlastnického práva právního předchůdce by bylo proti smyslu majetkového vyrovnání v tomto zákoně, který preferuje naturální restituci (srov. § 6). Současně § 13 daného zákona nově omezuje majetkové dispozice s historickým majetkem církví a náboženských společností, s čímž by bylo rozporné přikázání sporných pozemků provozovateli zahradnictví. 10. Dovolání právního předchůdce odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 5850/2016-546. Podle něj přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vyžaduje jiné posouzení věci, než k jakému bylo možno dospět v době, kdy rozhodoval Ústavní soud. 11. Nálezem ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 2941/17 (N 78/89 SbNU 195; dále jen "druhý nález") Ústavní soud zrušil rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu uvedená v bodech 9. a 10. Shledal, že přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi neodlišuje podobu posuzované věci od té, v níž ji posuzoval Ústavní soud v prvním nálezu. Nejde o relevantní odlišnost, a uplatnila se tudíž tzv. kasační závaznost prvního nálezu, kterou městský soud a Nejvyšší soud nerespektovaly. Přikázání pozemku do vlastnictví právního předchůdce a relutární restituce evidované církevní právnické osoby by podle Ústavního soudu představovaly spravedlivé řešení téměř 13letého sporu. 12. Městský soud poté usnesením ze dne 29. 1. 2019 č. j. 64 Co 16/2016-611 zrušil rozsudek obvodního soudu rekapitulovaný v bodě 8. V odůvodnění uve